Guardian Angel [Larry]

Chapter 9

Viděl jsem, že na tom urputně trvá a stojí si za tím, co si myslel. A jelikož já doopravdy spřádal plány na večer, tak jsem usoudil, že nemá cenu mu to teď zapírat.

„No… myslel jsem, že když už máš teď co na sebe a za poslední dva týdny jsi udělal značné pokroky ve svém vystupování, tak jsem si říkal…“ začal jsem opatrně, ale on mě ani nenechal to doříct.

„Ne, ne, ne, ne, NE! Neříkej mi, že myslíš to, co si myslím. To prostě ne! Pamatuješ, jak to dopadlo minule?“ začal se rozčilovat a tváře mu začínaly rudnout.

„Neboj se. Nemyslím, že bychom se šli bavit tam. Mně se to tam stejně nelíbilo, ale tak přeci jen tohle je L. A. a nemůže tu být jen jeden klub, ne?“ ujišťoval jsem se.

„Ne, Louisi. Jdi se bavit sám. Já ti klidně dám pár adres na nějaké dobré podniky, ale s tebou nepůjdu. Promiň,“ řekl, uraženě se otočil a šel ode mě pryč. Po pár krocích se ovšem zastavil, zmateně se rozhlédl kolem sebe a došel zpět ke mně. „Východ je tam, že?“ zeptal se a ukazoval směrem za mě. Pobaveně jsem se zasmál a kývl.

Věděl jsem, že toho dnes už nedonutím spolupracovat a tak jsem se, stále pobaveně nad jeho činy, vydal za ním. Došel jsem až na parkoviště, kde už na mě čekal u mého auta a jakmile jsem odemkl, tak si sedl na zadní sedadlo, kam jsem strkal náš dnešní nákup.

„Co blbneš? Pojď dopředu, ne?“ divil jsem se a byl jsem trochu zmatený, co to zase hraje za hru.

„Ne, díky. Raději budu sedět u svých zaměstnaneckých bonusů. Musím na ně dávat pozor, aby mi je náhodou někdo neukradl,“ řekl ironicky a zašklebil se na mě.

„V autě ti je nikdo neukradne. Pojď dopředu,“ přemlouval jsem ho, ale on jen otočil hlavu na druhou stranu a zkřížil si ruce na prsou. „No, tak jak chceš. Klidně si seď tady,“ vzdal jsem to a zabouchl dveře. Pak jsem si sedl na místo řidiče a dovezl nás k Marcimu domů.

Rychle pobral všechny tašky a vystoupil z auta. Pak se ještě otočil, když jsem se zrovna chystal zamknout auto a promluvil. „Děkuji ti za dárečky, bylo to velice příjemné odpoledne. Nahoru už se obtěžovat nemusíš, uvidíme se zítra a ty adresy ti pošlu na mobil. Ahoj,“ oznámil mi pořád ublíženě a spěchal ke dveřím.

„Ale no tak! Nebuď hned tak naštvanej. Vždyť já to jenom navrhnul, tak nemusíme nikam chodit,“ snažil jsem si ho zase udobřit a běžel za ním. Tak tak jsem stihnul chytit dveře před tím, než se stačily zabouchnout.

„No tak mně je to jedno jestli půjdeš nebo ne, ale jak už jsem řekl - od této chvíle se náš program dělí, takže si běž dělat, co chceš,“ promluvil ke mně, když mu došlo, že se dveře nezavřely v okamžiku, kdy měly a já teda šlapal po schodech za ním.

„Ježiši, Marci! Přestaň být uražený. Vždyť jsem to jenom navrhnul. Když nechceš jít, tak nemusíme. Můžeme si udělat popcorn, zalézt pod deku a koukat na Lásku nebeskou klidně celou noc,“ zkoušel jsem to přes jeho oblíbený film.

Jestli tohle nezabere, tak už pak nevím co.

Před dveřmi se náhle otočil a já do něj málem vrazil. „Jo, to zní jako dobrý plán. Možná to tak udělám, až za sto tisíc let urovnám všechno tohle do své skromné skříně. Díky za tip,“ řekl mi pořád nakvašeně, takže to moc nezabralo a začal odemykat. „A když už jsi tu, tak tu počkej a já ti ty adresy vypíšu na papír. Pak můžeš jít,“ dodal ještě a zavřel mi před nosem.

Bože, ten kluk je nesnesitelný! Nejradši bych ho někdy…*hluboké polknutí*, svou myšlenku už jsem raději nedokončil a raději vznesl jinou, kterou jsem potichu zašeptal do vzduchu.