Guardian Angel [Larry]

Chapter 33

Marcel’s POV (o hodinu později)

„Co tahle?“ zeptal se Louis a přešel k jedné tmavé šatní skříni a začal zkoumat její vnitřní prostory.

„No, ehh, já nemám rád tmavé dřevo,“ vydrmolil jsem ze sebe nakonec a nervózně si promnul krk. „Ale jestli se ti líbí, tak ji vzít…“

„Děláš si srandu?! V žádném případě. Nesnáším tyhle starobní, vyřezávané, temné skříně,“ začal se smát a zabouchl dvířka.

„Tak proč jsi k ní proboha vůbec chodil?“ ptal jsem ho nechápavě s úsměvem na rtech.

„No, je podobná té tvojí, tak jsem myslel, že se ti takové skříně líbí,“ pochechtával se dál a za ruku mě vláčel k dalším ukázkovým interiérům ložnic. Musel jsem se pousmát nad tou myšlenkou, která se mi prohnala hlavou. Chtěl obětovat svou vlastní nechuť k takovým kouskům, jen aby mi udělal radost. Ťulpas jeden.

„Ta skříň je úděsná, ale jak jistě víš, nemohl jsem si vybírat. Byla to z nouze ctnost,“ vysvětlil jsem mu, on pokýval hlavou, ale zdálo se mi, že mě ani moc nevnímá. Jeho hlava se pohybovala ze strany na stranu a on ostražitě vyhlížel nějakého vhodného kandidáta. A pak ho našel.

Zavlekl mě ke krásné rohové skříni z javorového dřeva, která měla úžasně prostorný roh na věci na ramínkách a po obou bocích měla ještě dva rovné díly s poličkami a všelijakými zásuvnými moduly s úložnými prostory pro všechny typy oblečení. Ty díly byly ozdobené obdélníkovými výřezy ve dvířkách, do nichž bylo zasazeno matné sklo, a dveře rohového dílu odrážely náš odraz v zrcadle.

„Ta je nádherná,“ vydechl jsem a nadšeně prozkoumával každý centimetr jejího vnitřku. Loui tam jen tak postával, culil se a kochal se výhledem na mě. „Nic k ní neřekneš?“ zeptal jsem se ho. Nechtěl jsem, aby bylo rozhodnutí jenom na mě.

„Je boží, jinak bych tě k ní ani nepřivedl, kdybych si myslel něco jiného. Navíc má na sobě světla, takže bychom se mohli zbavit toho ohavného lustru co tam je,“ rozesmál se a přitáhl si mě do objetí.

„Takže jí bereme?“ vznesl jsem otázku a rozhodil mu ruce kolem krku.

„Jasně, že jo,“ vlepil mi rychlou pusu a spěchal pro papírek s identifikačním kódem.

„A co tu postel? Líbí se mi,“ řekl jsem a koukl na postel ve stejném dezénu, jako byla skříň. Byly k tomu i noční stolky, takže bychom to měli všechno pěkně sladěné a nakoupené během chvilky.

„Eeeh,“ zaskučel Louis a zkřivil rty na znamení nesouhlasu.

„Tobě se nelíbí?“

„Líbí, to jo. Je moc pěkná, ale není účelná. Já potřebuju postel s kovovým rámem,“ řekl a přešel k jednomu z nočních stolků. „Ale ty lampičky se mi líbí,“ oznámil ještě a prohlížel si roztomilou baňatou lampičku na vysoké noze.

„Proč chceš kovovou postel? Mně se to nelíbí. Přijde mi to jako v nemocnici nebo ve vězení,“ postěžoval jsem si a moc si přál, aby tentokrát netrval na své zvláštní kovové „chuti“ a svolil ke koupi normální postele, kterou jsem chtěl já.

„Abych tě měl kde připoutávat, takže ta tvá zmínka o vězení vlastně není daleko od pravdy,“ řekl a plácnul sebou na postel, aby ji odzkoušel a pěkně jim pochroumal úpravu ložního prádla.

„P-při-připoutávat?“ vykoktal jsem se zděšením.

„No však víš. Hardcore a tak. A taky když mě budeš zlobit, tak abych tě měl kde v bezpečí skladovat,“ mluvil naprosto v klidu a jen se převaloval a čím dál tím víc ničil původní vzhled vyžehleného povlečení i řazení polštářů.