Guardian Angel [Larry]

Chapter 50

Uběhlo asi dvacet minut, než se dveře od pokoje zase otevřely a vnesly tak do něj trochu nežádaného světla z chodby. Jo, měl jsem tam pořád zatažené žaluzie, kvůli tomu drobečkovi, který dospával, co v noci nezaspal. Nechtěl jsem ho ničím vzbudit.

A tak, když do místnosti vtrhnul další drobek, avšak tentokrát ještě menší než ten vedle mě, rychle jsem si přiložil prst na ústa, a naznačil Lucy, že má být potichu. Koukla na Louiho a pochopila. Svůj jásot spolkla, dohopsala k lůžku, na které obratně vyšplhala a dolezla ke mně.

„Lucy!“ okřikla jí potichu máma, která za ní šla o dost pomaleji. No… nebo spíš to dítě nasadilo ultra vysokou rychlost. „Opatrně! Tvůj bratr je zraněný. Nesápej se po něm tak,“ snažila se jí domluvit a následně mi ji chtěla vyškubnout z náruče.

„To je dobrý, mami,“ uklidnil jsem ji a stále nepřestal jednou rukou objímat tělíčko toho andílka, co se mi pověsil okolo krku.

„Ale máš…“ zkusila to znovu, ale nenechal jsem ji domluvit.

„Mám to na druhé straně. Lou to hlídá,“ vypadlo ze mě úplně samozřejmě. Ty léky mi musely povypínat půlku mozku. Věděl jsem sice, že to máma ví, což bylo jedině dobře, protože teď bych nás prozradil, ani bych netušil jak. A vlastně… myslím, že by se toho ujal už Louis v tu noc, takže bych nebyl ten, který by to mámě sdělil. Ve skutečnosti to dopadlo vlastně ještě nejlépe, jak mohlo.

„Promiň, promiň, promiň bráško,“ začalo žblekotat to plavovlasé dítko v mé náruči.

„Za co, miláčku? Nic jsi neudělala,“ snažil jsem se ji utěšit. Máma jen protočila oči. Nevím, jestli nad mou reakcí nebo nad Lucyinými vzlyky.

„Můžu za to,“ popotáhla. „Udělala jsem to, proč jsi teď tady,“ plakala dál.

„Luz? Podívej se na mě,“ řekl jsem a odtlačil ji od sebe. Když na mě koukla, pokračoval jsem. „Není to tvoje vina, zlatíčko. Nic jsi mi neudělala. Udělal mi to někdo jiný. Někdo moc zlý, ale ty ne! Nemůžeš za to, ano?“ Usmála se na mě, ale pochybností v té své hlavičce se nezbavila. „Slezeš dolů, jestli mi teď hned neřekneš, že za to nemůžeš a neutřeš si slzičky,“ postrašil jsem ji. Tentokrát už byl její úsměv upřímnější a rukávem mikiny si otřela tvář.

„To je sice pěkné, že jste si to vy dva vyjasnili, ale ty stejně půjdeš dolů, mladá dámo,“ řekla máma a natáhla k ní paže. Po jedné z jejích rukou jsem sáhl a stiskl jí dlaň.

„Nech jí tu,“ poprosil jsem. „Můžeš si sednout tam dozadu, Luz,“ oznámil jsem sestře a kývnul na konec postele k místu mezi mýma nohama. Okamžitě si tam přelezla a usadila se v tureckém sedě. Máma si ztěžka vydechla, zakroutila nad tím hlavou a pak se podívala na mě.

„Jak ti je, miláčku?“ zeptala se mě starostlivým hlasem a pohladila mou tvář. Byl jsem rád, že jsem tam teď obě dvě měl. I přes můj ne zcela dokonalý zdravotní stav, jsem si v ten okamžik připadal úplně šťastně. Byl jsem naživu, měl jsem tam svého spinkajícího muže a obě ženy mého života. Co víc jsem si mohl přát? Nic.

„Dobře, mami,“ odpověděl jsem jí, aby se nestrachovala, ale byla to máma.

„Opravdu? Nelžeš mi?“

„V pohodě, mami. Jen to tam trochu škube a mám ještě teplotu, ale jinak se cítím vážně dobře,“ zkusil jsem to znovu trochu rozvitější větou. Malinko ji to uklidnilo, ale ne natolik, aby se přestala starat.

„Tak jo. Nemám říct sestřičce, ať…“

„Před chvílí tu byla. Dala mi vše, co potřebuju. Nemusíš nikam chodit,“ ubezpečil jsem ji. S pochopením kývla a usmála se na mě. „Luz? Co to děláš?“ zeptal jsem se sestry vyděšeně, když byla nakloněná k Louisovi a zkoumavě si ho prohlížela. Mávala mu rukou před obličejem. „Nech ho spát,“ vynadal jsem jí. Pomalu se odtáhla a zalezla zpět na své místo. Stejně už bylo pozdě. Malé tiky v Louiho prstech značily, že se za chvíli probere.