Guardian Angel [Larry]

Chapter 32

Celé odpoledne už jsem únavou zase jen proležel. Louis se o mě jako vždycky krásně staral a zatím u něj ještě nenastal ten výbuch, na který jsem čekal, jakmile už budeme zase mezi čtyřmi stěnami. Prozatím se prostě nedostavil a Louis byl až moc v klidu. Možná už si zvykl, že to se mnou nebude mít lehké.

Večer jsme zapnuli nějaký film v televizi, ale ani jednoho z nás to nebavilo. Většinu času jsem strávil zíráním do potemnělé předsíně - opírajíc se o Louiho hruď - a se zamyšleným výrazem jsem hleděl na naše bundy úhledně pověšené vedle sebe. Pokaždé jsem zíral tím směrem, když jsem se nudil, jenže vždy tam visela jen jedna bunda a pod tím byly položeny jedny boty. Teď tam byly dvoje. Poprvé za celou tu dobu mi úplně sto procentně docvaklo, že jsem si ho k sobě doopravdy nastěhoval. Jeho. Svého přítele.

Byl to takový prazvláštní pocit. Srdce plálo, v břiše mě šimralo a vlasy vzadu na krku začaly hrůzou vstávat. Netušil jsem proč tam bylo to malinkaté procento té hrůzy, ale bylo tam. Děsilo mě to. Pořád jsem měl v hlavě vsugerované některé věci a ty to nejspíš způsobovaly. Věděl jsem, že mě momentálně miluje - to už jsem zpochybňovat nechtěl -, ale pořád jsem věděl, že se kdykoliv může cokoliv pokazit a já ho ztratím. A s ním i svou duši. Budu opět tím, kým jsem býval, akorát s tím rozdílem, že mi bude chybět srdce.

Sklouzl jsem ještě hlouběji do jeho náruče a pohodlně se v ní uvelebil. Miloval jsem to tam. Jeho ruce rozhozené okolo mého těla pro mě znamenaly hodně. Dávaly mi pocit bezpečí, který jsem nikdy neměl. Bohužel ani u mámy, protože v naší situaci se o bezpečí mluvit nedalo. Na každém rohu na nás mohlo čekat nebezpečí. Pro mámu ve formě Garyho a na mě ve formě mých trýznitelů. Nikdy v životě jsem se nemohl cítit víc v bezpečí než právě v Louiho náruči.

„Nepůjdeme si už lehnout?“ zeptal se po chvilce Lou a políbil mé kudrlinky, se kterými si v jednom kuse hrál. Bylo mi to tak příjemné, že jsem se pomalu odnaučil používat svou nejoblíbenější hračku – gel na vlasy. Nelítostně jsem ho vyměnil za hračku novou a lepší.

Kouknul jsem mu do obličeje a spatřil ty nádherné modré kukadla, věnujíc mi zcela láskyplný pohled, a rty vytvářející malinký, ale krásný úsměv. Vypadaly tak lahodně, že jsem na ně dostal ohromnou chuť.

Natáhl jsem se pro ovladač, vypnul televizi a doplazil se zpátky k Louimu, na kterého jsem si rozkročmo sedl. Vypadal překvapeně, ale já se tím nehodlal zabývat. Chytl jsem jeho tvář do svých dlaní a začal ho pěkně pomaličku líbat, ale to tempo mi vydrželo asi jen deset vteřin. Chtěl jsem ho. Teď a tady.

Moje polibky zdrsněly a zvášnivěly. Louis se začal vzpírat, ale neměl proti mně žádnou šanci. Nehodlal jsem se ho dneska vzdát. Opravdu ne! Musel být můj. Já musel vyhrát. A taky že jo! Po chvíli zdráhání se, se ponořil do mého tempa a začal mi ho opětovat.

Jeho ruce přistály na mém zadku a on si mě tak přitlačil blíž k sobě, čímž donutil naše napnuté spodní prádlo se o sebe otřít. Slastí jsem zaúpěl. Tolik jsem po tom poslední hodiny toužil a teď to bylo tady. Louimu se nejspíš líbilo vidět mě trpět, protože proti mně začal přirážet a dráždit mě tak. Chvíli jsem si to nechal líbit a jenom jsem hekal, jak mě to vzájemné tření vzrušovalo a uspokojovalo, ale potom jsem vzal do zajetí znovu jeho rty a nechal se jím položit na záda.

Ta změna pozice se mi ale ovšem hned znelíbila, protože už mě nenechal cítit jeho vzrušení. Snažil jsem se k němu nadzvedávat svou pánev, ale on uhýbal, jak jen se dalo.

„Ne, ne, miláčku. Žádné takové,“ oznámil mi, když mé útoky na jeho boky nepřestávaly. Obával jsem se, že budu mít brzo po srandě, že opět přijde s těma svýma kecama, jak mám mít klid atd., jenže já klid nechtěl. Chtěl jsem rozkoš. Chtěl jsem trpět slastí. Chtěl jsem jeho. Potřeboval jsem ho cítit v sobě.