Guardian Angel [Larry]

Chapter 25

Louis‘ POV (o pár minut dříve)

Odešel. On opravdu odešel. Nechal mě tu samotného. Vyletěl z pokoje jako neřízená střela a k tomu ještě nasadil falešný úsměv. A jak ještě spěchal, aby náhodou něco nepropásl. Beztak letěl na rande za tou svou novou krasotinkou. Panebože! Jak on se k ní lísal! A jak ona se lísala k němu! Vůbec mu nevadilo, že jsem celou cestu seděl přímo před ním. Silně si ji tiskl k tělu a nechal ji vdechovat jeho vůni. Vůni, která patřila mě! Alespoň jsem si to do dnešního odpoledne myslel. Třeba to s ní táhne už delší dobu. Možná jsem byl tak zaslepený láskou k němu, že jsem přehlížel, co ti dva mezi sebou mají.

Určitě ano! Marci by se přeci jen tak pro nic za nic neobětoval tam nahoře v horách. Sám by k Zaynovi nikdy nešel blíž jak na deset metrů a dneska se mu dobrovolně nasáčkuje do auta. A taky to jak se s ní baví! Myslel jsem, že dokáže nekoktat jenom v mé přítomnosti, ale jak se zdálo, tak to šlo i v přítomnosti někoho jiného. Někoho u koho bych to opravdu nečekal! Někoho s dlouhými vlasy, smyslnějšími křivkami a velkýma kozama! Netušil jsem, že letí na takové typy.

Grrr…, vztekal jsem se. Vztekal jsem se na sebe, že jsem si toho nevšiml dřív, taky na něj a především na ni! Chápu, že byla rozrušená a potřebovala uklidnit a přiznávám… u Zayna bych to uklidnění taky zrovna nehledal, ale to s jakou vervou se o něj bála a s jakou vervou ji on uklidňoval? To s jakým nadšením seděla v autě vedle něj, klidně opřená o jeho rameno? Jeho nečekané chování? To všechno mě prostě nutilo se zamyslet a začít se patřičně bát. Jestli mě opustí, tak to nepřežiju.

Vlezl jsem si do vany, kterou mi připravil a doufal, že horká voda mě zbaví toho hnusného pocitu bezmoci, ale marně. Byl jsem si jistý, že Marci rozhodně není ten typ, u kterého bych mohl očekávat nevěru, ale jak se zdálo, možná jsem se v něm spletl. A možná vůbec nebyl tím, za koho se přede mnou vydával a to mě deptalo. Nechtěl jsem už nad ničím uvažovat, ale mozek ne a ne přestat pracovat. Nakonec to ale - po pár dalších minutách mého neustálého prošení o klid - vzdal. Svaly se mi z té teplé vody začaly konečně uvolňovat. Neuvědomil jsem si, jak moc zmrzlý jsem byl, dokud jsem neroztál. Bylo to vysvobozující.

Asi po půl hodině rochnění se v horké koupeli jsem konečně vylezl, nabitý novou energií a s ručníkem okolo pasu jsem se vydal do ložnice. Netrvalo to dlouho a krátce na to, co jsem tam došel, začal někdo ťukat. No spíš on, než někdo. On měl totiž specifický styl ťukání – dvakrát rychle, pauza a ještě jedno ťuknutí.

Šel jsem mu tedy otevřít, ale sotva jsem dveře otevřel, tak už jsem se nestačil divit. Přede mnou stál jakýsi vysoký kluk, který se nápadně podobal mému příteli, ale jen pokud jsme byli sami mimo práci. Vlasy měl sice nagelované stejně jako vždycky, ale jeho pracovní oděv se mu vůbec nepodobal. Rozepnutá košile vytažená z kalhot, zahnuté rukávy, žádná vesta, žádné brýle… tohle se mu opravdu nepodobalo.

Má snad Marci dvojče, o kterém mi neřekl?

 „Pustíš mě dovnitř nebo na mě budeš jen zírat?“ zeptal se mě vesele a už se, přes mou pomalu ustupující ruku, tlačil dovnitř. Došel k posteli a sedl si na ní.

„Promiňte, ale kdo vy jste?“ zeptal jsem se, pořád ještě ohromen z předešlých sekund a myslel jsem tu otázku smrtelně vážně. Pořád jsem ještě počítal s možností jeho dvojčete.

„Hahaha, vtipný. Vidím, že tě ta voda trochu víc otupila,“ chechtal se ten známý hlásek.

„Ne, ale vážně! Ty jsi na té poradě byl takhle?“ zeptal jsem se šokovaně a nespouštěl jsem z něj své vykulené oči. Ani jednou jsem nemrkl. Pouze mi z toho šoku a soustředěnosti začal cukat sval u obočí.