Guardian Angel [Larry]

Chapter 58

Celé odpoledne se vydařilo nádherně. Místy se sice zamračilo, ale žádná velká emoční bouřka nevypukla.

Všichni – dokonce i máma – jsme nasedli do auta a odjeli kousek za město, kde skutečně pouť byla. Nabral jsem sice pochybnosti o tom, jak se tam tak z čista jasna objevila jen pár dní potom, co jsem své sestře sdělil, že se poutě teď nedočká, ale najednou tam jako kouzlem byla.

Zkoušel jsem se Louise vyptávat, zda o tom něco neví, ale tvrdil mi - zapřísáhl se mi -, že s tím nemá nic společného. Musel bych ho taky pěkně proplesknout, kdyby kvůli malé obvolával místní pořadatele a uplácel je. Rovnou bych ho zabil a pak bych toho samozřejmě litoval, ale naštěstí byl rozumný a věděl, kam až smí zajít, aby nepřekročil hranice.

V tomhle jsem mu věřil.

Byl to sice blázen, byl schopný téměř čehokoliv, jak už jsem za dobu našeho krátkého soužití poznal, ale také znal mě a mou schopnost jisté věci přehlížet, ale za jiné se na něj trvale zlobit. Naštěstí zatím žádnou takovou pitomost neudělal. A naopak dělal vše, aby se naše rodina měla skvěle.

A co skvěle – přímo báječně!

Opravdu jsme zažili hromadu pěkných okamžiků. Všichni pospolu, na čerstvém vzduchu, chytající teplé podzimní paprsky slunce a užívajíc si spoustu zábavy na atrakcích.

Nejvíce si však - a plným právem - užívala Lucy.

Už od narození byla velmi hyperaktivní a to z ní dělalo rebelku. Ne v tom slova smyslu, že by byla záměrně zlá nebo neposlušná, ale když se naskytla příležitost, dokázala ji patřičně využít. A teď tomu nebylo jinak.

Skotačila, pobíhala jako pominutá, všude chtěla jít, všechno prozkoumat a zkusit a dokonce Louise dotáhla na střelnici. Mě už nesměla, když jsem jí po svém prvním neúspěšném pokusu musel vysvětlit, že nesmíme zbytečně vyhazovat peníze a s mou šíleně špatnou muškou to bylo až nadmíru zbytečné. Jenže pro Louise peníze nebyly problémem a zdálo se, že ani ta výzva mu nebyla úplně cizí.

Dušoval se, že to zvládne levou zadní a naprosto se před Lucy vytahoval. Já mu až tak nevěřil, ale po prvních třech výstřelech, kdy se stejný počet umělých květin skácel k zemi, jsem musel uznat, že je opravdu dobrý.

„Tak jaká pak bude tvá odměna, princezno?“ otázal se poté, co mu radostně skočila do náruče, aby si mohla vybrat svou respektive jeho cenu. Vybrala si takovou větší želvičku, co se dala použít i jako malý polštářek.

„Dokážeš to znovu? Pro brášku?“

„Ale Lucy, já nic ne-„

„To se ví, že jo. Další prosím.“ Zamával prodavači bankovkou před očima a čekal, než ji nabije.

„Louisi, nemusíš to dělat. Jednou se ti to povedlo, fajn. Podruhé to vyjít nemusí a já nechci, abys pak byl zklamaný. Navíc další prachy do toho už nenarveš, to ti garantuju, takže pojďme odtud.“

„Lásko mlč, koukej se a uč se.“

Dalších šest ran a perfektně skolené květiny. Netuším jak to, ale prostě co rána to trefa. Vítězně se na mě usmál a já si poraženě vybral svou cenu.

Velkého bílého plyšového medvěda.

Vytrhl jsem mu ho z ruky a hrál si na uraženého, protože mě ve všem převyšoval. Byl mnohem lepší než já a to se mi zákonitě přestávalo líbit. Jistě, že jsem to věděl od začátku, že on je někdo a já nikdo, ale když to tak okatě všem dokazoval, ubližoval mi tím. Nechtěně, ale ano.