Guardian Angel [Larry]

Chapter 7

„Co to zase meleš za hlouposti? Zayn tě k tomu donutil?“ ptal se mě naléhavě, když si sedl vedle mě pouze s tím ručníkem okolo pasu. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se dívat přímo před sebe tak, abych ho ani periferním viděním nedokázal spatřit.

„Ne! Dělám to ze své vlastní vůle,“ odpověděl jsem mu.

„Ne neděláš! A já tě nenechám to udělat. Dokud budu točit tenhle debilní film, budeš mým asistentem a nemáš povoleno dávat výpověď!“ řval po mě.

„Proč? Řekni mi jeden jediný důvod proč tak trváš na tom, abys měl za asistenta zrovna mě, hmm?“ zeptal jsem se nahlas, když jsem se k němu otočil a těch pocitů, které vyvolávalo jeho odhalené tělo, těch jsem si prostě nevšímal.

„Protože jsi skvělý! Znal jsi mě ještě dřív, než jsi pro mě začal pracovat, to je myslím si docela úž…“

„Ne! Tohle není důvod. Řekni něco lepšího nebo nemám o čem přemýšlet,“ přerušil jsem ho. Sklopil zrak a vzal si chvilku na přemýšlení, která ale stejně k ničemu nevedla.

„Nevím, co chceš slyšet. Já už ti všechny své důvody řekl,“ vypadlo z něj nakonec a odkráčel zpět do koupelny s tichými slovy „Chtěl jsem tu mít jen kamaráda.“

Sám jsem netušil, co jsem vlastně chtěl slyšet. Jen jsem to podvědomě asi nechtěl udělat. On byl možná Louis nejblíž tomu, komu bych v životě mohl říkat kamarád. A to za všechno, co pro mě stihl udělat za jediný den. Jediný! A zdálo se, že i on to tak bral.

Byl jsem vždycky osamělý a teď, když se objevil člověk, který je ochoten se se mnou bavit, tak já se toho vzdám jenom proto, že se zaleknu svého dávného nepřítele, který si na mě nejspíš v životě nevzpomene, protože on není jediný, který si změnil jméno?! Tak to teda ne! Já to vydržím, ať se mi bude posmívat, jak chce, ale musím přimět Louise, aby se do toho nepletl. Není to jeho věc. Je to čistě mezi mnou a Zaynem, takže nikdo jiný nemusí trpět. A on už vůbec ne! Nesnesl bych byť jen pomyšlení na to, že by mu mohl Zayn ublížit.

„No, tak díky za všechno. Já už teda půjdu,“ ozval se Louis, když oblečený vylezl z koupelny a vydal se ke vchodovým dveřím.

„Nedám výpověď,“ oznámil jsem mu tiše a on se zastavil.

„Co?“ otočil se na mě s vytřeštěným pohledem.

„Zůstanu,“ zopakoval jsem, ale to už se ke mně rozběhl a div mě samou radostí neumačkal.

„Děkuji! Díky!“ radoval se, pořád držíc mé tělo v zajetí svých svalnatých paží. Takhle tělo na tělo se ta jeho vypracovaná hruď zdála ještě o chlup dokonalejší než jen na pohled.

„Zůstanu, ale musíš mi slíbit, že se do mých věcí nebudeš plést. Já jsem na šikanu zvyklý, ale nemůžu vidět, když ty s nimi soupeříš kvůli mně,“ doplnil jsem se a stisk jeho paží povolil a on se odtáhnul.

„To nemůžeš myslet vážně! Já si nenechám líbit, když se budou navážet do mých přátel! To po mně nemůžeš chtít. Nebudu jen tak nečině stát a přihlížet tomu,“ nesouhlasil.

„Budeš muset,“ řekl jsem prostě a poupravil si brýle.

„To je vydírání!“ argumentoval to nakvašeně Louis a rty se mu zmenšily skoro o polovinu, jak je se zlým pohledem v očích vyšpulil a semknul v jednu rovnou čárku.

„Ber nebo nech být,“ pokračoval jsem a stál si tvrdě za svým.

„Je ti jasné, že i když ti to teď slíbím, tak se potom neudržím?“ povzdechl si následně, když zjistil, že se mnou nehne. Nehodlal jsem ze svého přání ustoupit ani o píď.