Guardian Angel [Larry]

Chapter 35

Ani jsem se nestačil pořádně zvednout ze země a už jsem musel zatínat všechny svaly na rukou a nutit mé plíce vydechovat v klidu. Posbíral jsem se z podlahy a šel se podívat na tu spoušť. Má jediná zapékací mísa se rozprostírala po celé kuchyni a z naší večeře nezbylo nic. Možná jen ultra speciální směs čehosi mírně načernalého plus příloha – sekané sklo.

„Takže proto ses mě ptal, jestli nepotřebuju něco do kuchyně? Plánoval jsi dopředu, že mě dnes zbavíš jediné věci, kterou můžu strkat do trouby, co?“ zeptal jsem se poměrně v klidu i s takovým humorným podbarvením hlasu, až mě to samotného překvapilo.

On to snad doopravdy plánoval.

„Byla to nehoda,“ kuňkl omluvně a já si všiml jeho nepřirozeně zkroucených prstů. Obešel jsem bar a trochu si nohou odklidil z cesty pořád ještě teplé sklo.

„Tak pojď ty nehodo. Podívám se ti na tu ruku,“ chytil jsem ho za tu zdravou a chtěl ho vláčet za sebou, jenže to by ten blb musel dávat pozor, kam šlape! Hned první krok si nasměřoval na pár střepů.

„Jau,“ křikl a mně nezbývalo nic jiného než si pomyslet, že většího vola už jsem si k sobě nastěhovat opravdu nemohl, udělat k němu krok zpátky a vzít ho do náruče.

Posadil jsem ho na gauč se slovy, že se ani nehne a šel si do koupelny pro tu již tolikrát vzpomínanou krabičku první pomoci. „Já věděl, že ji dneska budu potřebovat,“ řekl jsem nahlas, když jsem přicházel zpět k Louisovi. „Můžeš mi říct, odkdy se věci z trouby vytahují holou rukou?“ zeptal jsem se ho, jakmile jsem mu ruku vrazil do misky se studenou vodou.

„Já… já… spěchal jsem a neuvažoval,“ řekl sklesle. „Promiň mi to,“ vážně ho to mrzelo.

„Ale já se na tebe přece nezlobím. Nebo jo, zlobím, ale tak stalo se, nikdo neumřel, tak z toho nebudeme dělat katastrofu světa. Jen nevím, co teď budeme jíst,“ konstatoval jsem a v duchu se proklínal za to, že jsem ani ten oběd dneska nevařil, takže Lou nebude mít nic pořádného k jídlu.

„Omlouvám se. Objednám pizzu,“ oznámil mi a já mu z nohy vyškubl tři střepy. „Jau. Za co? Za to, že chci něco platit?“ stěžoval si na mé způsoby, ale já to dělal s největší něžností, s jakou jsem to dovedl.

„Za nic, zlato. Dělám to opatrně. To že to bolí, už není moje věc. Neměl jsi na to šlapat,“ odpověděl jsem mu a celé chodidlo mu ošetřil, zalepil náplastmi a nakonec mu jeho bolístka i pofoukal a obdaroval pár polibky. S traumatizovaným pohledem ke mně napřáhl svou zdravou ruku, já se k němu po kolenou doplazil a on si mě hned přitáhl do vášnivého polibku. „Hele Lou, brzdi,“ snažil jsem se promluvit skrz jeho rty pořád natěsno přisáté na mých.

„Miluju tě,“ řekl během toho, co si mě pořád víc a víc stahoval na sebe. Ne, že by se mi nelíbilo, kdyby ho konečně přešel ten jeho nesmyslný strach o mě, ale já mu musel ještě ošetřit tu ruku a on mi k tomu nechtěl dát prostor. Ten se udělal až tehdy, jak obsah misky, kde se mu chladila, skončil rozlitý na zemi.

„Sakra, Louisi!“ tentokrát už jsem se vážně naštval a odtrhl se od něj. „Dej sem tu ruku.“

„Promiň. Promiň. Strašně se omlouvám. Já nechtěl. Nebij mě prosím,“ škemral a začal si schovávat obličej za ruce. Beze slova jsem mu tu pravou vytrhl z jeho obranné pozice a on začal ječet. „Néééé.“

„Můžeš mi říct, proč tak ječíš?“ zeptal jsem se ho ve snaze utlumit jeho pisklavý hlas. „A proč si pořád myslíš, že tě chci bít?! To fakt nechápu. Copak jsem ti někdy ublížil?“