Guardian Angel [Larry]

Chapter 31

Byl to menší, útulný podnik s oddělenými boxy, jejichž sedačky byly potažené červenou kůží a podél baru posedávalo pár osamocených lidí, kteří si vychutnávali svou kávu nebo rychlé občerstvení. Taky tam byla rodinka s čtyřmi dětmi, která se v podobných podnicích stravovala nejspíš pořád a za pultem stála mladá slečna, která se na nás usmála, jakmile jsme vešli, ale jinak si nás nikdo nijak nevšímal.

Vysadil jsem svou princeznu u jednoho prázdného stolu a sedl si na stejné místo jako v té předchozí restauraci a Marci se na mě nalepil tentokrát z levé strany. Sundal jsem si mikinu, hodil ji vedle sebe a uchopil do dlaní jeho ruce, které si položil na stůl. Zanedlouho přišla ta černovlasá dívenka.

„Ahoj. Vítejte v Barkleových ňamkách. Co si dáte?“ přivítala nás mile a naše spojené ruce jí vůbec nevadily.

„Vidíš? Já to říkal. Jeden z deseti,“ pošeptal jsem Marcimu a on se zasmál. Dívce z tváře zmizel úsměv. „Pardon. Jen jsem mu říkal, že jsme konečně kápli na podnik, kde nikomu nevadíme,“ vysvětlil jsem jí, aby si nemyslela, že jsme se pochechtávali jí.

„Jo tak,“ znatelně si vydechla. „To chápu. Ale tady se žádného odsuzování obávat nemusíte,“ ujistila nás. „Jste roztomilí,“ dodala upřímně od srdce a poznal jsem na ní, že to bude jedna z těch svérázných holek, co se jim pusa nezastaví, ale byl jsem za to rád. Alespoň nějaká viditelná změna, že ne každému budeme připadat nechutní a odporní.

„Díky,“ usmál jsem se na ní a zakoukal se do nabídky. „Takže dáme si… tyhle kuřecí hamburgery. Každému dva.“

„Mně jen jeden,“ promluvil Marci prvněkrát k té slečně. Hodil jsem na něj škaredý pohled a servírce ukázal na prstech čtyři. „Zlato, já nechci dva,“ sykl na mě a já mu zacpal dlaní pusu. Chvíli se vzpouzel a pak to vzdal.

„Pak tyhle maxi hranolky. Dvakrát. A ještě dvakrát maxi Colu. Nebo chceš něco jiného, lásko?“ zeptal jsem se a pořád byl zahleděný do nabídky. Něco začal mumlat a já si až pak uvědomil, že mu pořád zacpávám pusu. „Promiň,“ začervenal jsem se a on už se zatím nadechoval k proslovu, jak nic nebude jíst. Raději jsem mu tam tu dlaň zase strčil zpátky. „Dvakrát obří Pepsi Light. To bude zatím vše. Děkujeme,“ oznámil jsem jí, a když odešla, tak jsem vysvobodil svou ruku ze spárů jeho zubů.

„Budeš to dojídat ty! Mě je to jedno,“ řekl uraženě a odmítal se se mnou dále bavit. Nechal jsem ho, ať se vyvzteká a zatím si prohlížel nabídku letáčků, co ležela na stole.

„Jé, on bude ve čtvrtek Halloween,“ zaradoval jsem se, když jsem spatřil pozvánku na Krvavou baštu strýčka Barkleyho. Marcel se mi nenápadně kouknul pod ruce a pak jen pokrčil rameny a zase se začal dívat bokem. „Přestaň být uražený, ťunťo,“ řekl jsem mu a začal ho lechtat. Svíjel se pod mými prsty a se slzami v očích mě prosil, ať přestanu. „Už se nezlobíš?“ zeptal jsem se a přerušil svou činnost, připravený ji kdykoliv obnovit.

„Ne,“ vydechl, utřel si slzy a poupravil si tričko i košili.

„Tak co tomu říkáš? Mohli bychom někam zajít, ne?“ zeptal jsem se nadšeně a Marci na mě hodil jen znuděný obličej.

„Už zase? Zase chceš jít do nějakého smradlavého klubu?“ zeptal se a tou myšlenkou nebyl zrovna dvakrát okouzlen. „Zapomněl jsi snad už, jak…“

„Ale no tak, zlato. Tentokrát bychom šli na jiné místo. Místo, kde bychom si vůbec nemuseli dělat starosti s tím, kým jsme. Poznali bychom nové lidi, pobavili se, hmm? Co říkáš?“ zašeptal jsem mu do vlásků, když si opřel hlavu o mé rameno.