Guardian Angel [Larry]

Chapter 12

Marcel's POV

„Sám jsi to chtěl, tak nechápu proč ti to teď tak vadí!" křičel jsem po něm, ale to už se na mě vrhnul a já myslel, že mě teď zabije, ale místo toho vzal můj obličej do svých dlaní a začal mě líbat.

Panebože! On mě fakt líbá!, problesklo mi myslí.

Líbal mě a já se nezmohl absolutně na nic. Jen jsem tam stál a nechal jeho úžasně měkké rty otírat se o ty mé. Moje srdce bilo tisíckrát rychleji než za obvyklých situací. Dokonce bilo i tisíckrát rychleji než za situací, které pro mě nebyly příjemné a bál jsem se jich jako čert kříže.

Po velmi krátkém okamžiku, kdy se mu nedostalo žádné zpětné vazby, se s hrůzou v očích odtáhl a začal se červenat. „Promiň. Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo," omluvil se zostuzeně a už raději rychle prchal k autu. Viděl jsem jeho záda, jak prchají ode mě.

„Louisi, počkej," zavolal jsem na něj ještě a rychle spěchal za ním. Chytil jsem ho za ruku a jedním šikovným potáhnutím jsem si ho k sobě přitáhnul a polibek mu vrátil. Vůbec jsem netušil, co to dělám, ale bylo mi to jedno, protože jsem se přestal ovládat a nechal jsem tělo, ať dělá, co uzná za vhodné.

Polibek mi okamžitě začal oplácet a znovu mě přirazil ke vchodovým dveřím. Jednou rukou jsem se opíral o jeho hruď a druhou rukou jsem začal v kapse hledat klíče. Když jsem je vytáhl, jeho ruka se dotkla mé a převzala si je. Aniž by mě přestal líbat, odemkl a vtáhnul nás dovnitř. Chvíli jsme se ještě muchlovali z opačné strany dveří, ale pak mě za rozparek mé košile začal tahat ke schodišti a já na něj skočil a obtočil mu nohy kolem trupu, aniž bych o tom vůbec přemýšlel. Pevně mě chytil za zadek, začal stoupat nahoru po schodech a přitom stále jemně nasával mé rty.

Nevím, co se to stalo, ani kdy nebo jak. Všechno, co jsem věděl, bylo to, že krev v mém těle se momentálně vařila a v břiše mi poletovali motýlci.

Převzal jsem si od něj klíče a otevřel dveře. Na chvíli mě o ně opřel a pak mě spustil dolů, aby měl volné ruce a mohl mi začít rozepínat zbývající knoflíky košile, zatímco nasával pokožku na mém krku.

Jeho ruce se potulovaly po mé hrudi a zádech a já byl v sedmém nebi. Když to stejné dělala ještě před chvílí Jenny, tak mi to přišlo spíš nechutné a otravné. Ale teď, když to byly Louisovy ruce, které mapovaly každý centimetr mého těla, tak teď mi to přišlo jako ta nejsprávnější věc na světě a myslel jsem, že za chvíli exploduju.

Měl jsem zrychlený dech, mé rty se pořád ještě třásly po tom úžasném polibku a mým dlaním se taky zachtělo dotýkat se jeho těla. Tak šíleně moc, že jsem z něj během pár sekund sundal sako a jakmile jeho dlaně doputovaly zpět k mým ramenům, ze kterých šikovně stáhl ten kus látky, který na nich pořád visel, tak jsem mu dlaněmi vklouzl pod tričko a začal ho z něj zběsile vysvlékat.

Jakmile to bylo úspěšně dokonáno, tak přirazil svou nahou hruď na tu mou a začal mě znovu vášnivě líbat, zatímco jedna jeho ruka škrábala mou paži a druhá se svezla dolů, až pod mé kalhoty, kde nahmatala s každým okamžikem zvětšující se bouli.

„Louisi," zasténal jsem. Stáhl mi dolů kalhoty. „Louisi, přestaň prosím," podařilo se mi ze sebe trhaně dostat a on doopravdy přestal, načež jsem svých slov začal ihned litovat.

„Jestli to nechceš, tak stačí říct," řekl úplně zhypnotizovaně a hned na to olízl mou vystouplou krční žílu. "Můžeme s tím počkat."

„Proč? Chci říct, co to děláme?" Jistě, že jsem věděl, co jsme dělali, ale nechápal jsem to. Tedy u sebe možná ano, protože v momentě kdy se jeho rty dotkly mých, tak jsem si uvědomil, co všechny ty moje zmatené city za poslední dva týdny znamenaly. Co znamenalo to, proč jsem pořád ještě nespatřil holku, která by mi vyrazila dech. Soustředil jsem se na špatné pohlaví. Já nehledal holku, která by mi vyrazila dech, ale kluka z kterého bych naprosto oněměl. A ten kluk stál teď polonahý přímo přede mnou a doslova a do písmene se mi nabízel, jenže já nevěděl proč.