Guardian Angel [Larry]

Chapter 1

„Panebože! Kde mám tu zatracenou kravatu?!" vztekal jsem se sám na sebe, zatímco jsem lítal sem a tam po svém malém bytečku a hledal ten blbý kousek látky.

„Uklidni se, Marceli. To chce klid. Soustřeď se a přemýšlej, kam jsi ji včera hodil," mluvil jsem sám k sobě, jakmile jsem se zastavil uprostřed malé místnosti, která měla představovat obývák spojený s kuchyní. Ruce mi vystřelily k obličeji a začaly mnout spánky. Po chvíli usilovného přemýšlení jsem si konečně vzpomněl.

„Věšák v koupelně!" vykřikl jsem radostně a běžel tam. „Ach ano! Tady jsi. Teď tě jen rychle uvázat, dopít čaj a bude čas vyrazit," řekl jsem si, když jsem kontroloval čas na svých hodinkách – bylo 6:15 ráno.

Kouknul jsem na sebe do zrcadla, promnul si oči a šáhl na poličku pro své brýle. Poté jsem došel do kuchyně, kde jsem si vychutnal svůj každodenní ranní šálek čaje a u toho jsem si znovu pročítal papíry o osobě, které jsem se dnes měl stát asistentem.

Byl to stejný spis jako o těch předchozích celebritách, u kterých jsem pracoval, ale nikdy jsem u nikoho nevydržel déle jak tři měsíce. Ale nebylo to kvůli mě, že já bych to nevydržel. Já měl svou práci rád a snažil jsem se ji dělat pořádně, ale vždycky mě vyhodili ve zkušební době bez udání důvodu. Nikdo si mě nechtěl nechat jako normálního asistenta, se kterým by cestoval po světě. Byl jsem jen takové náhradní řešení pro chvíle, které zahraniční celebrity trávily natáčením svých filmů tady v L. A.

„No, Louisi Tomlinsone, dávám ti tak tři týdny než mě vykopneš," řekl jsem, když jsem se zahleděl na fotku pohledného mladého herce z Británie s rozčepýřenými hnědými vlasy, které mu trčely do všech stran, ale více než to mě zaujaly jeho azurově modré oči. Byly tak krásné a upřímné a co teprve ten milionový úsměv.

Byl nádherný. Možná až moc. A to mi právě dělalo největší starost.

Krásné, mladé megastar nechtějí mít kolem sebe lidi, jako jsem byl já a tím myslím ulízané intelektuály s brýlemi a zastaralými vestičkami. Ostatně celý můj šatník vypadal jako nějakého sedmdesátiletého dědečka, ale když já neměl na to, abych si kupoval super moderní hadry. A vůbec mi to ani nechybělo, protože jsem vyrostl na podobném stylu oblečení, jelikož jsem nepocházel zrovna z bohaté rodiny, a tak mi i vyhovoval.

Kouknul jsem na hodiny – 6:31.

„Ježišmarja!" vykřikl jsem, když jsem zjistil, že jsem svůj ranní čaj už o celou minutu přetáhl. „Musím letět," oznámil jsem si, rychle vyskočil na nohy, hodil hrnek do dřezu a šel se obout. Vzal jsem si na sebe lehkou bundu, popadl tašku, kterou jsem si hodil přes rameno a vyšel ven. O minutu později jsem se však vracel, protože jsem si na stole zapomněl všechny ty papíry. Když už jsem se konečně dostal před dům, bylo už 6:38.

„Panebože!" vykřikl jsem nahlas a lidi se za mnou začali otáčet.

Mám pouze 7 minut. To nemůžu v životě stihnout! Myslím Marceli, že tentokrát tě vyhodí ještě dřív, než vůbec začneš pracovat, pomyslel jsem si už jen v duchu, což pro mě bylo fakt obtížné, když uvážím, že celý dosavadní život jsem si mluvil nahlas sám se sebou, jelikož jsem neměl moc přátel. Vlastně jsem neměl žádné, takže když jsem byl mezi lidmi, tak mi častokrát z pusy vyšlo něco, co jsem vůbec nechtěl říct nahlas.

Možná když si pohneš, mohl bys to stihnout, pokračoval jsem v duchu a rychlým krokem se vydal ulicí podél domu. Na rohu jsem zabočil doleva, ušel 15 metrů, přešel přes přechod, dalších 10 metrů doleva a konečně! Ocitl jsem se před hlavní budovou filmových studií. Zkontroloval jsem čas – 6:40.