Guardian Angel [Larry]

Chapter 5

Jakmile nás vysadil a my procházeli kolem té ohromné řady lidí, kteří čekali, jestli budou moci vstoupit, opět jsem začínal litovat, že jsem s tím souhlasil. Lidé stojící v řadě za páskou pořád pokukovali a řvali po nás. Tedy víceméně po mně. Louis si toho nevšímal a pouze nás vedl před vchod k vyhazovači.

„Tomlinson, Styles. Máme pozvání od Malika,“ nahlásil Louis tomu nabušenému chlápkovi s holou hlavou, který vypadal opravdu nebezpečně. Neměl jsem tyhle typy zrovna v lásce. Ty ledové, nečitelné výrazy v jejich tvářích mi naháněly hrůzu.

„Lituji. Nejste na seznamu a pan Malik ještě ani nedorazil. Dovnitř nesmíte,“ řekl ten chlápek – Josh, jak jsem si všimnul na visačce. Ulevilo se mi a chtěl to obrátit zase zpět k autu, jenže…

„To je v pohodě, Joshi. Jsou tu s námi,“ volal právě přicházející Zayn a za ním se táhli jeho dva kámoši. Vyhazovač tedy sundal pásku a chtěl nechat Zayna s jeho partičkou projít, ale ten prvně pokynul rukou, ať jdeme první my. Louis tedy vešel a já, potom co se na mě Zayn zákeřně usmál, vešel za ním.

Došli jsme k baru, kde se mě Louis zeptal, co si dám. „Já nepiju,“ odpověděl jsem a on se zasmál.

„Ale pivo si dáš, ne?“ zeptal se mě a já tedy přikývl. Nechtěl jsem vypadat jako úplný trotl, i když jsem tak už vskutku vypadal. „Dvakrát pivo,“ zahučel na barmana a ten se na mě podíval a pak zpátky na Louise. Po chvíli se vrátil s jednou sklenkou.

„Sorry, ale mladším jedenadvaceti nenalívám,“ řekl Louisovi, když před něj postavil sklenku. Ten v momentě ztuhnul a zrudnul v tváři.

„Tak hele, chlape. Támhle mí kámoši mají všechno, o co si řeknou a všichni mají pod jedenadvacet, takže buď mi okamžitě přineseš to druhé pivo, nebo si jim půjdu postěžovat a uvidíme, jak se jim to tvoje chování bude líbit,“ řekl mu ostře a důrazně přitom ukazoval do koutku, kde seděli všichni tři a několik holek se tam po nich doslova plazilo.

„Omlouvám se, pane. Nevěděl jsem, že patříte k panu Malikovi. Opravdu se hluboce omlouvám a hnedka vám to přinesu,“ řekl vystrašeně a ztratil se na druhém konci baru.

„To nebylo nutné,“ promluvil jsem k Louisovi a ten jen protočil oči.

„Kolikrát ti mám říkat, že v mé přítomnosti s tebou nebude nikdo zacházet jinak než s ostatníma, hmm?“ tázal se mě a já jen sklopil oči a nesměle se usmíval do země. Byl úžasný.

„Tady to je a dvakrát panáček vodky na účet podniku,“ řekl barman a rychle se zase vytratil z našeho dohledu. Louis mi to podal a já si k tomu jen přičichl a věděl jsem, že bych to neměl pít.

„Ale no tak. Jeden panák ještě nikoho nezabil,“ řekl s úsměvem a natáhl ke mně ruku. Přiťukl jsem si s ním a kopl do sebe ten hořký sajrajt, načež jsem se oklepal a rychle to zapil pivem.

„No vidíš, že žiješ,“ smál se Louis. Byla to pravda. Žil jsem a to bylo hlavní. „Tak co? Která se ti líbí?“ zeptal se mě posléze, když se opřel o bar a šťouchl do mě loktem.

„Ehh,“ začal jsem se rozhlížet po klubu, a když jsem se díval na všechny ty spoře oděné dívky, které vyloženě nabízeli svá těla k prodeji, tak mi z toho bylo zle.

Jasně, byly krásné, ale nebylo to nic pro mě. Věděl jsem, že celých skoro dvacet let nečekám na něco takového. Já čekal na tu pravou lásku. Tu, která mě udeří hned na první pohled, a zůstanu s ní navěky. Tu, na kterou nebudu moci přestat myslet. Tu, jejíž smích mě vždycky zahřeje, stejně tak její náruč. Tu, po jejímž boku budu moci každý den usínat a děkovat Bohu za to, že mi dovolil být s tou nejúžasnější osobou na této zemi, která zářila ještě více než samotné slunce.