Guardian Angel [Larry]

Chapter 8

„Samozřejmě, že ano. Ani by mě nenapadlo tě tu teď nechat samotného,“ odpověděl laskavě, sedl si vedle mě a chvíli mě utěšoval ve své náruči. A i přes všechny ty hrůzostrašné emoce, které mě momentálně ovládaly, jsem se mezi jeho pažemi cítil příjemně. Ty pocity, které jsem ohledně něj měl už od toho prvního dne, samozřejmě nezmizely, ale začal jsem je připisovat tomu, že jsem nikdy neměl opravdového kamaráda, takže na to moje tělo a mysl prostě reagovala zvláštním způsobem.

„Udělám ti horkou čokoládu, co říkáš? Určitě ti to udělá dobře,“ mrknul na mě a já se nechal se od něj odtlačit a zůstal jsem tam zase sám. Jedinou společnost mi dělal můj panický strach z toho, kdy a kde na mě co vyskočí.

Lehl jsem si na pohovku a schoulil se do klubíčka. Snažil jsem se myslet na něco jiného, ale nešlo to. Nemohl jsem se na nic soustředit, jelikož jakmile jsem zavřel oči, viděl jsem zase všechny ty nechutnosti, a když jsem je měl otevřené, tak jsem se bál každého potemnělého koutu mého bytu.

„Tak, tady to je,“ oznámil mi Louis, jakmile se vrátil a postavil přede mě hrnek s horkou a voňavou tekutinou a ano, měl pravdu. Už jen ta vůně, která mě malinko přitahovala zpět do reality, mi dělala dobře.

„Hele, vážně se moc omlouvám. Občas se chovám jako kretén. Věř mi, že to vím. Strašně mě to mrzí, že jsem tě neposlechl,“ omlouval se sklesle, když se posadil vedle mě.

„To není tvoje vina. Nemohl jsi to vědět,“ řekl jsem, usrkl si čokolády a zase jsem se natáhl.

„Chceš, abych ještě něco udělal? Mám pustit televizi, hudbu? Zapnout světlo?“ vyptával se dál a snažil se zjistit, co mi v mém stavu pomůže.

„Ne, nic. Jen si tu lehni,“ zamumlal jsem do polštáře a poklepal na místo vedle sebe. Pak už jsem jen cítil, jak jeho tělo dopadlo vedle mě a on se začal pohodlně uvelebovat.

„Ty Marci? Proč máš takovou panickou hrůzu z hororů?“ zeptal se mě po chvíli ticha a já byl rád, že to ticho přerušil, protože raději jsem poslouchal jeho líbezný hlas, než ty děsivé zvuky vycházející z trubek a z ulice.

„Já nevím,“ zalhal jsem mu.

„Je to kvůli Zaynovi, že? Máš strach z násilí a ubližování, protože jsi to sám několik let zažíval,“ zeptal se, ale dále už spíše jen konstatoval hotovou věc.

Otevřel jsem oči a kouknul na něj. Pak jsem jen krátce kývnul, když se naše oči střetly, protože se trefil do černého. Možná za tím viděl jenom polovinu pravdy, ale viděl ji. Nic mu neuteklo.

Následně jsem začal sledovat jeho pravidelně se nadzvedávající hruď a začaly mi těžknout víčka. „Nenechám nikoho, aby ti ještě někdy ublížil,“ zašeptal ještě a pak už jsem se ztratil v neklidném spánku.

***

Louis‘ POV

Bylo mi strašně z toho, do jakého stavu jsem ho dostal. Upřímně jsem se za to momentálně nesnášel.

Snažil se mě varovat, prosil mě, ale já byl takovej osel, že jsem myslel jen na sebe. Představil jsem si sám sebe, jak jsem v šestnácti pozval holku do kina a vzal ji na horor, i když se jich bála. Chtěl jsem dělat machra a ochraňovat ji, ale když už jsme tam byli, tak jsem naprosto ztratil zájem, když jsem se zažral do toho filmu.

V životě nikdy už se mnou nepromluvila.

Nevím proč, ale když Marcel zmínil, že nechce jít na horor, tenhle okamžik se mi vybavil a já viděl, že bych si mohl napravit skóre. Jenže něco jiného je, když takhle chci sbalit holku, nebo když jdu do kina s kamarádem, u kterého vím, že neměl zrovna nejlehčí dětství. Každopádně z nějakého důvodu jsem na to naprosto zapomněl a hnal se jen za představou, že tentokrát se mi podaří být za toho ochránce před veškerým zlem, ale zatím to vypadalo tak, že já byl příčinou všeho zla, které se mu poslední dobou dělo.