Guardian Angel [Larry]

Chapter 57

Musel jsem zalapat po dechu.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad jsem si to ani nezasloužil, dostat se tak snadno do přízně Marciho rodiny, do srdce jeho sestřičky. Přece nemohlo stačit jen: „Koukej, miluju tvého brášku.“ NE! Nemohlo to být tak lehké.

Jenže ten drobek v mých rukách mě nějakou záhadou měl rád a považoval mě za člena rodina.

Jasně – byla ještě malá a tak pro ni nějaký manželský papír vůbec nic neznamenal. Spíše se řídila svými pocity a tím, co viděla a já jsem byl absolutně šťastný, že v tom prozatím neviděla nic špatného a nejspíš z nás cítila hloubku našeho citu.

Miloval jsem ji.

„Vidíš? Tohle je maminka, to malé jsem já, tady je bráška a tohle jsi ty. Držíte se s bráškou za ruce.“ Pochlubila se mi svým obrázkem, který mi Marci podal a mně se nehorázně rozklepala ruka. Bylo mi toho tedy mnohem víc, ale zatím jsem se snažil se ovládat.

„No… na to, že jsi ho viděla jen pár hodin, tak jsi ho vystihla docela pěkně,“ pochválil ji Marci s úsměvem na rtech, když nahlížel přes její rameno.

„Moc pěkně,“ zopakoval jsem a snažil se, ať to vyzní v klidu, ale hlas mě zradil. „Děkuju ti, srdíčko. Moc to pro mě znamená.“ Kýval jsem hlavou, abych svá slova potvrdil, skousával si čelist, aby ze mě nevypadl divný vzlyk z toho knedlíku, co se mi tvořil v krku a ze všech sil se snažil udržet suché oči, což moc dobře nevycházelo.

Marci se nahnul k Lucy a něco jí pošeptal. Hned poté se mé tváře ocitly v rukách toho dítka a nasměrovaly si můj obličej k sobě. Následně už jsem jen cítil dva malé a hebké rtíky přiložené k těm mým, což mě dojalo ještě více. „Neplakej, Loui,“ snažila se mě utěšit. „Já paní učitelce zítra vysvětlím, že nejsi tatínek.“ Musel jsem se malinko zasmát. Marci už byl poněkud méně nenápadný.

„Já myslím, Luz,“ přešel z její strany k mému volnému boku a přiložil mi svou dlaň na bedra „že Louis je spíš rád, že jsi na něj myslela, broučku. Určitě není smutný z toho, že by si ho paní učitelka spletla.“

„Nejsi?“ zeptala se.

„Ne, určitě nejsem, srdíčko. Jsem šťastný. Moc šťastný.“ Pusu, kterou mi darovala, jsem jí vrátil na líčko.

„Tak to je dobře,“ zachichotala se. „Ale stejně nechápu, co měla za problém,“ povzdechla si.

A sakra! Co teď? Jak jen jí to co nejšetrněji vysvětlit?

„Víš, broučku, ona je paní učitelka a paní učitelky mají rády, když děti kreslí maminky a tatínky. Popřípadě brášky a sestřičky,“ zkusil jsem na to najet zlehka, zatímco jsme se dali zase do pohybu, ale tušil jsem, že tímhle to neskončí. Přece jen – byla to Lucy.

„Ale já tatínka nemám,“ posmutněla. „Proč bych ho teda měla kreslit, když ho nemám?“

„Nemusíš ho kresl-„

„Melanie, to je moje kamarádka, má zase jenom tatínka a nemá maminku. Nakreslila teda jenom sebe, tatínka, pejska a papouška a paní učitelka jí na to nic neřekla. Nemusela tam kreslit maminku, když ji nemá.“

„Však ani ty nemusíš kreslit tatínka,“ ujistil jsem ji. „Jen paní učitelky nevidí moc rády, když má nějaký jejich žák třeba dva tatínky nebo dvě maminky.“

„Proč?“

„Myslí si, že děti potřebují maminku a tatínka, víš? Mužský a ženský vzor, aby mohly být správně vychované, ale to je samozřejmě blbost, broučku, jen ony si to nemyslí. Víš, na světě se najde i několik dalších lidí, co budou sdílet názor s tvou učitelkou. Nesmíš je poslouchat. Až budeš větší, tak se sama rozhodneš, co si o tom budeš myslet ty.“