Guardian Angel [Larry]

Chapter 55

Marcel’s POV

S Lucy jsme si vyrazili do obchodu, následně jsme společně uvařili oběd a čekali na mámu. Na tu jedinou se totiž dalo čekat. Nikoho jiného jsem čekat nemohl. Louis byl daleko a zřejmě si beze mě užíval své čajové dýchánky s Niallem.

Nezlobil jsem se na něj však.

Chtěl jsem, aby se na toho kluka nezlobil, když mi vlastně nic neudělal a byl jsem svým způsobem tedy rád, že mě poslechl. Jenže se dostavila má žárlivost a s ní i nepříjemný pocit slabosti.

Slabosti z toho, že nemůžu udělat nic, abych si ho ohlídal. Slabosti z toho, že nemám plnou kontrolu nad tím, co právě teď dělá. Slabosti z toho, že ho nemůžu obejmout a ujistit se, že je jen můj.

Já to věděl. Věděl jsem, že je celý můj. Tedy… alespoň jsem v to věřil. Věřil jsem jemu, ale ten pocit tu byl pořád, nehledě na to s jakou vírou jsem věřil tomu, že se zase za tři dny shledáme a v jeho očích uvidím, že se nic nezměnilo. Že mě pořád miluje stejně jako předtím.

„Marci? Co je tohle?“ Z mého snění mě vytrhl hlas mé sestry. V ruce měla obal nějakého DVD a šourala se s tím ke mně. Když jsem na tu věc zaostřil – zhrozil jsem se.

„Dej mi to!“ zahulákal jsem vyděšeně a vytrhl jí to z ruky. „To není nic pro tebe,“ oznámil jsem jí a schoval si krabičku za zády.

„Proč ne?“ Její smutná očka začala působit. Vyzdvihl jsem si ji k sobě na klín a schoval ji mezi svými pažemi, abych se do nich nemusel koukat.

„Protože to není nic pro děti.“

„To říkáš pořád, ale já už nejsem dítě,“ stěžovala si.

„Samozřejmě, že nejsi, princezno. Jen… pro mě vždycky budeš moje malá zoubková víla, víš?“ Ještě více jsem si ji k sobě natiskl, políbil ji do vlásků a reagoval tak na to, že nám dneska vypadl zoubek. Tedy mě ne, jenom jí, ale já trochu asistoval.

„Já nejsem,“ chechtala se. „To maminka. Já ji minule viděla.“

„Ale to se ti jenom zdálo, ne? Maminka přece není zoubková víla. To by tu s tebou ani nemohla být, kdyby byla. Musela by každou noc navštívit tolik dětí na světě, že by potom celé dny jen spala a připravovala se na další noc.“

„Já nevím. Třeba jsou všechny maminky zoubkové víly.“

Skoro jsem zapomněl, jak byla má sestra vždy chytrá. A tento týden mě nepřestávala překvapovat svou dokonalou logikou a funkčností jejího mozku. Nic jsme před ní nemohli předstírat dlouho. O tom svědčilo i to, že o mně a Louisovi to věděla snad už od první chvíle, co jsme se tu objevili.

„Možná,“ usmál jsem se a přejel jí prstem po nosíku. Byla tak rozkošná, když se na mě culila.

Také však byla pěkně zákeřná, když si ani na chvíli nedala pohov s tou svou zvědavostí.

„Co je na tom filmu? Proč to nemůžu vidět a ty ano?“

„Ach Lucy,“ povzdechl jsem si. Už tak jsem měl starosti s tím, že viděla ten hrozný obal, ale ona prostě pořád dotírala. Proklínal se za to, že jsem si to tam nechal jen tak ležet v tašce. „Ani já bych to vidět neměl. Není to nic pěkného ani pro dospělé, tak už se na to přestaň ptát a zapomeň, že jsi to kdy viděla.“

„Hmm, když myslíš.“ Seskočila ze mě a odebrala se k televizi. „Tak si pustíme tohle,“ zavelela a DVD s animovanou pohádkou už jsem jí dovolil. Dlabali jsme popkorn – ano, před obědem velice nevýchovné, ale nechtěl jsem být zase ten úplně nejhorší bratr na světě -, tulili se k sobě na gauči a sledovali, jak zvířátka utíkají ze Zoo.