Guardian Angel [Larry]

Chapter 23

Nemohl jsem postávat u vody a koukat na to. Nedokázal jsem to. A tak jsem seděl na zemi vedle jednoho z aut opřený o pneumatiku a sedíc schoulený do klubíčka, čímž jsem se snažil udržet se v celku a nerozpadnout se na kousíčky. Bylo mi hrozně.

„Ahoj,“ řekl tenký hlásek vznášející se nade mnou. Zvednul jsem tedy hlavu, abych se podíval, kdo tam je a byla to má spolubydlící. A mluvila ke mně.

„A-ahoj,“ odpověděl jsem zaraženě a upravil si brýle na nose.

„Bojíš se, co?“ zeptala se a stejně mile se na mě usmívala, zatímco tam jen tak postávala v krátkých červených šatičkách, černém kabátu a s vysokými černými kozačkami na vysokých podpatcích. Vlasy měla nádherně zvlněné a na tváři decentní make-up. Bylo to asi poprvé, co jsem si ji pořádně prohlédl a to už jsem s ní nějaký ten den sdílel pokoj. Ale je fakt, že jsme se tam moc nepotkávali.

Byla krásná. Moc krásná.

„Č-čeho?“ vykoktal jsem, protože jsem neměl tušení, o čem mluví.

„O něj přece!“ řekla pobaveně a kývla hlavou k řece. „A přede mnou nemusíš koktat. Já vím, že to umíš. S tím svým vždycky mluvíš normálně,“ pokračovala mile.

Páni! Netušil jsem, že by mohla být taková, pomyslel jsem si.

„T-to pro-proto, že se ho n-ne-nebojím,“ odpověděl jsem popravdě.

„A mě se bojíš, jo?“ zeptala se opět pobaveně, ale zachovávala si pořád ten milý, přátelský tón.

„Ne,“ povzdechl jsem si a poraženě kouknul do země. V tenhle okamžik jsem se jí vážně nebál.

„No tak vidíš. Můžu si přisednout?“ zeptala se a já kývnul, ale hned na to jsem ji zarazil.

„Počkej,“ řekl jsem a sundal si bundu, kterou jsem položil vedle sebe. „Už můžeš,“ oznámil jsem jí a ona jen nevěřícně koukala, ale pak se usmála a poděkovala mi.

„Netušila jsem, že gentlemani ještě existují,“ pronesla, jakmile se posadila a natočila hlavu na mě.

„Existují. Jenom se možná pohybuješ ve sférách, kde už skoro vymřeli, tak se ti to tak zdá,“ vysvětlil jsem jí a byl jsem rád, že jsem dokázal odsunout tu svou zeď - jak mě to Loui učil - a dokázal jsem nekoktat.

„To je asi pravda,“ souhlasila a pak jsme chvíli mlčeli. „Takže,“ nahodila po chvíli a pak pokračovala „Sedíš tady, protože se na to nemůžeš dívat, co?“ vyptávala se.

„Jo. Nemám rád tohle riskování životů pro co nejreálnější záběry. Hnusí se mi to,“ odpověděl jsem a vyhnul se mluvení o Louisovi, ale Alex to stejně pořád nenechala být.

„Nemusíš se bát. Jsou to profíci. Nic se mu nestane,“ šťouchla do mě loktem. Byla tak příjemně rozkošná a nenucená, až mě ta její pohodová nálada uklidnila a zmocnil se mě pocit, který mi říkal, že se s ní můžu o kousek pravdy podělit.

„Je to jediný člověk v mém životě, se kterým si dokonale rozumím. Jediný člověk, kterého za celý svůj život můžu nazývat kamarádem. Tak mě omluv, jestli to moc prožívám, ale prostě je mi z toho na nic,“ řekl jsem sklíčeně.

„Já vím. Všimla jsem si, že si s ním hodně rozumíš. Je fajn, když má člověk tak pěkný vztah se svým nadřízeným. Jsi šťastný kluk,“ řekla a mě se zastavilo srdce.

Naráží teď jen na to spojení nadřízený - podřízený nebo tuší něco víc? To chce klid, Marceli. Hlavně klid.

„A ty snad nemáš skvělý vztah s tím tyranem?“ obrátil jsem se otázkou na ni, abych nemusel reagovat na mě s Louisem.