Guardian Angel [Larry]

Chapter 20

„Děláš si srandu, že jo? Neříkej mi, že máš pokoj někde jinde,“ začal rudnout, když se mu do plic nedostával potřebný přísun kyslíku.

„O patro níž. Pokoj č. 237, ale prosím tě choď tam, jen když budeš fakticky něco potřebovat. Ne, že tam budeš v jednom kuse chodit klepat, že jsi mě jen chtěl vidět. Jsme tady teď nasáčkovaní všichni, takže se musíme snažit víc než jindy,“ vysvětlil jsem mu, ale čekal jsem, že jeho reakce nebude zrovna milá.

„No, to snad… Panebože, proč?! Proč jsi nám nezařídil společný pokoj? To snad není pravda! Jako fakt jsem doufal, že k tomu nedojde, ale silně uvažuji o tom, že si najmu někoho jiného, protože mě začínáš štvát! A to jako fakt hodně! Taky bych se nemusel snažit vůbec a mohl bych to všem říct a bylo by po problému. Ty a já bychom mohli mít společný pokoj, ve kterém bychom si to právě teď rozdávali místo toho, abych se tu teď musel rozčilovat. To je snad zlý sen tohle to. Musím se štípnout, abych se z téhle noční můry konečně probudil. Auč. Nezabralo to, takže se to doopravdy děje,“ vztekal se. V obličeji už byl celý rudý, a kdyby to šlo, tak se mu kouří z uší a dalších otvorů jako nekontrolované parní lokomotivě odhodlané srovnat celé město se zemí.

„Víš co? Až se uklidníš, tak si možná promluvíme, ale teď už radši půjdu,“ řekl jsem a chystal se k odchodu, protože jsem se s ním odmítal bavit, když byl v takovém stavu.

„Ne! Nikam nepůjdeš! Promluvíme si okamžitě,“ chytl mě za paži, vtáhnul mě do pokoje a hrubě do mě strčil, až jsem zakopl o postel a sedl si na ní. V obličeji se mu rýsoval výraz naštvaného býka, pro kterého jsem byl kusem červené látky já. Přiřítil se ke mně, rozkročmo si na mě sedl, začal mě dravě líbat a rozkrokem se dotěrně otírat o mé kalhoty.

„L-Louisi,“ vydechl jsem poslední zbytek vzduchu, jenž mi ještě zůstal v plicích a snažil se ho od sebe odtlačit. Byl ale silnější a tak mě přitlačil k posteli a nepřestával se o mě všemožně otírat. „Nech toho, Louisi!“ vykřikl jsem vztekle a udeřil ho dlaněmi do hrudi. Krátce popadl dech, když se mi podařilo mu ho vyrazit a prázdně se na mě podíval.

„Vypadni,“ slezl ze mě a přelezl do druhého rohu postele, kde si přitáhl nohy k hrudi a objal je pažemi. Nadzvedl jsem se na lokty a chtěl se mu omluvit, ale jakmile jsem otevřel pusu, tak mě přeřval. „Táhni odtud! Hned!“ zakřičel a ukázal na dveře. Bez dalšího pobízení jsem se postavil na nohy, ze země zvedl svůj kufr a odešel z pokoje pryč.

***

Po nekonečné půl hodině čichání různých krémů a parfémů a poslouchání falešného vytí mé spolubydlící, která si musela zrovna teďka naplácat na tělo sto padesát různých výrobků a poslouchat srdceryvné dojemné písničky, které mi teď jen akorát připomínaly Louise, jsem se mohl jít konečně v klidu osprchovat. Bylo strašné poslouchat všechny ty romantické songy, zatímco všechno uvnitř mě se hroutilo. To bylo prostě zničující. Myslel jsem na to pořád. Na to, co se stalo. Na ten jeho výraz. Na ta slova, která mě tak bodala do srdce. Ničilo mě to.

Když jsem vylezl ze sprchy, doufal jsem, že tam ta nádhera ještě nebude. A měl jsem štěstí.

Nejspíš už se do té schůzky nevrátí, pomyslel jsem si a přál si, aby se tak stalo, ale v tom někdo zaklepal.

„Moment,“ zavolal jsem a šel si obléct kalhoty a tričko. Otevřel jsem dveře a spatřil pouze červenou růži vznášející se v úrovni mých očí. Za okamžik nato, zpoza rohu vykoukla Louisova nešťastná tvář.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Mrzí mě to,“ omlouval se mi a na tváři měl doslova mučednický výraz. Nakoukl jsem ven a rozhlédl se po chodbě, jestli tam někdo není a pak se zase postavil do dveří a znemožnil mu tak vstup dovnitř. „Vážně mě to mrzí, miláčku. Odpustíš mi?“ zeptal se smutně, dělal psí oči a tou růží mi přejel od čela až ke rtům. Odstoupil jsem ode dveří a pustil ho dovnitř.