Guardian Angel [Larry]

Chapter 3

„Čí ty jsi, hochu?“ zeptal se mě režisér, ale mě se zmocnila taková panika, že jsem nedokázal ani otevřít pusu.

„To je můj asistent,“ oznámil mu místo mě Louis. „A takové zacházení si vyprošuju! Jestli se okamžitě neomluvíš Payne, tak tady končím!“ mluvil střídavě k režisérovi a k Liamovi.

Tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Byl jsem z toho tak naměkko, až jsem z toho dostal i husí kůži.

„Tak jdi. Nikdo ti v tom nebrání,“ argumentoval jeho poznámku Liam. Koutkem oka jsem spatřil Louise, jak krčí rameny a pomalu odchází ze svého místa, zatímco druhým okem jsem zahlédl, jak si režisér pokládá hlavu do dlaní a kroutí s ní.

„Hele, počkej mladíku,“ zastavil Louise, když byl kousek před ním. „Liame, no tak dělej. Omluv se tomu chlapci, jinak letíš ty,“ pohrozil mu a na to Liam ohrnul nos a řekl přiškrcené ‘promiň‘.

„Já nic neslyšel,“ ozval se znovu provokativně Louis a Liam po něm šlehnul vražedným pohledem.   

„Promiň,“ řekl už nahlas, ale na mě už se nepodíval. Louis se pro sebe vítězně zasmál a pak na mě mrkl. Nevím proč, ale v tu chvíli se mi málem podlomila kolena.

Panebože Marci, co je to dneska s tebou? Proč tak vyvádíš, když se na tebe byť jen podívá? A co teprve, když se na tebe usměje? Musíš s tím přestat, Marci. Tohle se ti nesmí stávat!

***

„Tak jo, lidi! Půl deváté první den a už jsme ve skluzu, takže pauzička jen pět minut,“ křiknul po chvíli režisér a všichni herci se odebrali ke svým stoličkám a nechávali se obskakovat a opečovávat, tedy až na Louise. Ten šel rovnou ke mně i s tím svým širokým úsměvem.

„Vidíš, já ti to říkal. Můžou si hrát, na co chtějí, ale pořád jsou to lidi jako my. Ne nějaké světové star,“ chechtal se roztomile a já se opět ztratil v jeho nádherných očích.

„Ale ty jsi světový,“ podotkl jsem a Louis jen protočil oči.

„Ale prosím tě. Jako lichotku to beru, ale nejsem světový. To není totiž nikdo. Já se jen snažím dělat svou práci nejlépe, jak umím,“ řekl a přitom se nepřestával usmívat.

„A děláš ji přímo skvostně!“ řekl jsem a hned jsem se zarazil.

Tohle jsi neměl říct nahlas. A už vůbec sis to neměl ani myslet, Marci. Jasně, jsi jeho asistent a máš ho povzbuzovat, ale zatím to tak vypadá, že ho spíše balíš, což je jako super divný, když jste oba ‘normální‘. Tedy on určitě! Ty jsi pošuk, ale co si pamatuju, máš rád holky, takže s tím okamžitě přestaň!

„Hádám, že tohle ti taky vyklouzlo,“ usmíval se Louis a mě začalo být horko.

„Omlouvám se, ale myslel jsem to vážně. Opravdu jsi v tom moc dobrý,“ ujistil jsem ho.

„Děkuju. A víš, že už ani nekoktáš?“ zeptal se mě pobaveně a já se na chvíli zamyslel. Vážně jsem teď nekoktal. To se mi ve společnosti nějaké jiné osoby než jsem byl já sám, ještě nestalo. Co si pamatuju, tak jsem vždycky koktal. I doma před rodinou jsem koktal. Celý život jsem měl z lidí strach a respekt, tak jsem se to nikdy neodnaučil.

„Já nekoktám,“ vyřkl jsem nahlas překvapeně.

„Ne, nekoktáš,“ potvrdil mi to opět pobaveně s širokým úsměvem na tváři.

„Páni, já nekoktám,“ pořád jsem se ještě radoval a nemohl tomu uvěřit.

„No, tak si to zatím pořádně užij, a já zas musím běžet,“ řekl a věnoval mi letmý úsměv než se zase ocitl před kamerou, kde předváděl bravurní výkony.