Guardian Angel [Larry]

Chapter 56

Marcel’s POV (O pět dní později)

Středa. Den D. Konečně!

Všechny ty dlouhé dny uběhly a já se mohl začít těšit. Tedy, ne že bych se netěšil celou tu dobu, jen to dnes už nebylo tak bolestivé. Už jen pouhých pár hodin mě dělilo od okamžiku, kdy spatřím jeho rozkošnou tvářičku, nechám se obejmout jeho drobnými pažemi a ochutnám jeho lahodné rty.

Natáčení v Nashvillu skončilo včera v noci, takže jsem počítal s tím, že Louis bude doma tak okolo té čtvrté hodiny. Já sice byl ještě doma – u mámy doma – a vařil jsem si v poklidu oběd, ale byl jsem pevně odhodlán po obědě nasednout na první autobus a vrátit se domů – k nám domů.

Sbaleno už jsem měl, však toho taky nebylo moc co balit. S mámou už jsem se jakž takž rozloučil včera, kdyby náhodou přišla z práce později a my už se nezastihli. S Lucy to bylo jiné.

Já se s ní loučit nechtěl.

Vždycky mi to trhalo srdce, když jsem jí dával své sbohem a věděl jsem, že až ji uvidím příště, bude zase nejméně o pět centimetrů vyšší, bude mít spoustu nových zájmů, oblíbených jídel, věcí, filmů, a já se to budu muset stihnout všechno naučit za velmi krátkou dobu, jen abych se to při příští návštěvě učil všechno zase nově.

Naštěstí jsem v tomhle věřil Louisovi a doufal jsem, že tentokrát ta doba odloučení nebude tak velká, aby se za ní dala obměnit polovina zájmů v té její malé hlavičce.

Jenomže i tak jsem toho neposedného andílka prostě nechtěl opustit.

Jasně, měl jsem toho stejně neposedného andílka i ve větší verzi, která se mnou naštěstí mohla zůstávat pořád, ale i tak. Proč rozdělovat něco, co záhadným způsobem tak nějak patřilo k sobě? To byl prostě holý nesmysl.

Za ty dny, co jsme si spolu volali každou volnou chvilku, Luz na Louise strašně žárlila, když jsem jí nevěnoval dostatek pozornosti. Tedy, já jí ho věnoval, ale když jsem šel vařit, tak jsem si prostě vzal sluchátka a klábosil jsem s Louim, načež ho obvinila z toho, že jí mě bere, ale nakonec mi mobil vždycky sebrala a začala s ním klábosit ona. Někdy spolu mluvili i několik desítek minut, z čehož jsem byl úplně paf.

Louis to s ní prostě uměl. Od samého začátku si ti dva padli nějakým zázrakem do oka a jejich podobný temperament je k sobě táhl.

Měl jsem sice obavy z toho, že mi ji Louis zkazí těmi všemožnými trhlými nápady a blbostmi, co spolu vymýšleli, ale nechal jsem to být. Luz se zdála spokojená a šťastná, a dokud neodmlouvala, pokud jsem jí dal nějaké ultimátum, tak jsem byl šťastný i já.

Možná ve svém životě potřebovala někoho zábavného, bezstarostného, volnomyšlenkového… někoho jako byl Louis. Stejně jako jsem ho potřeboval já ve svém životě, abych začal žít. Protože on mi ukázal, jak na to.

Ale zpátky k tomu spojení. Jak už jsem řekl, měl jsem z toho zvláštně divný, ale silně uspokojivý pocit. Jakoby byl Louis dělaný přímo na míru pro mě a mou rodinu. On byl prostě vyslán proto, aby nás spasil.

V zámku zarachotily klíče a já leknutím nadskočil. Málem jsem si uřízl další kus prstu. To první zranění se mi stalo v neděli, kdy už Louis konečně mluvil normálně a během přípravy oběda probíhal jeden z našich telefonátů, který následně skončil v rukách mé sestry. Louis mě tak rozesmával, až jsem zapomněl, že krájím zeleninu a říznul jsem se do prstu.

Tentokrát jsem naštěstí minul povrch své ruky.

„Mami? Co se stalo? Jsi tu nějak brzo,“ vyzvídal jsem, když jsem jí pomáhal z kabátu. Zdála se mi bledší než obvykle a to už bylo co říct, když se její normálně bílá kůže zdála ještě bělejší.