Guardian Angel [Larry]

Chapter 29

„Miláčku? No tak! Prober se!“ jemně jsem ho propleskl po tváři. „Tohle mi nedělej, lásko,“ vzdychl jsem a jedna z kapek, které už smáčely mou tvář, se uvolnila a roztříštila o tvář mého přítele, kterého jsem v bezvědomí svíral ve svém náručí asi půl metru nad zemí.

Rychle jsem ho vzal a přenesl do obýváku na gauč. Podložil jsem mu hlavu polštářem, aby mu krev nestékala zpátky, a pak jsem se rychlostí blesku vrátil do koupelny, otevřel skříňku nad umyvadlem a začal se zběsile prohrabávat všemi lahvičkami, co tam byly. A konečně! U injekční stříkačky jsem našel lahvičku, co jsem hledal. Sebral jsem obě dvě věci a vrátil se ke svému miláčkovi.

Nejprve jsem přilepil své rty na jeho krk a začal tvrdě nasávat jeho pokožku, abych zviditelnil žílu, která se pod ní schovávala. Když bylo úspěšně dokonáno, tak jsem otevřel lahvičku, sejmul kryt z jehly a do stříkačky nasál dávku tekutiny, co v ní byla. Pak jsem si připravil dobrou pozici a s bušícím srdcem, ale klidnýma rukama jsem mu dávku vstříknul do připravené žíly. Pak už mi nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat v hrozných mukách na to, kdy se probere.

Sesunul jsem se na podlahu před gauč a zády se o něj opřel. Nohy jsem si přitáhl k tělu a tupě zíral před sebe. Slzy mi samovolně stékaly po tvářích, ale už jsem to ani nevnímal. Přešel jsem do vypnutého režimu. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale v řádech minut to asi nebylo. Přišlo mi to jako celá věčnost, než jsem za sebou uslyšel slabounké kašlání a zrychlený dech Marciho, který se právě s hrůzou probral. Okamžitě jsem si k němu klekl a začal pusinkovat jeho čelo.

„Já… já omdlel, že?“ zeptal se vyděšeně a sáhl si pod nos, kde mu pomalu zasychaly poslední mokré kapičky krve. Podal jsem mu vlhký kapesník, aby se mohl otřít a trochu mu s tím pomohl.

„Ano. Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil, miláčku,“ zašeptal jsem a hladil ho po vlasech.

„V koupelně… mám tam…“ mluvil ztěžka a sekaně.

„Už jsem ti píchnul,“ řekl jsem, aby se zbytečně nenamáhal. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a jeho zrak se zastavil na konferenčním stolku, kde postávala lahvička s jeho lékem a injekční stříkačka.

„Jak?“ zeptal se šokovaně a sáhl si na místo, které ho zabolelo, když hlavu natočil zase zpátky na mě.

„Promiň. Budeš tam mít modřinu,“ omluvil jsem se, když bolestí sykl, jakmile se jeho prsty dotkly malé červené ranky od vpichu a velké modřiny okolo toho od mých úst.

„To je dobrý, ale jak jsi věděl…“ svou otázku už ani nedokončil a jenom se na mě zmateně díval.

„Moje sestra trpí tím stejným. Proč jsi mi neřekl, že máš Von Willebrandovu chorobu?“ odpověděl jsem mu a dál se vyptával pro změnu já.

„Nepokládal jsem to za důležité,“ odpověděl úplně normálně, jako tenkrát, když jsem se ho ptal na rodinu.

„Ty nikdy nic nepokládáš za důležité!“ malinko jsem se rozčílil. „Ale já ti něco řeknu. Ono to důležité je! Víš, jaký zázrak to je, že zrovna má sestra to má taky a tak jsem si domyslel, co mám dělat. Má to jeden člověk z tisíce! Víš jaká je pravděpodobnost, že jsem se zrovna já už s někým takovým setkal? Mizivá!“ nadále jsem zvyšoval svůj hlas. Štvalo mě, že si Marci pořád bůh ví, co myslel a nikdy mi nic neřekl!

„Už se to dlouho takhle neprojevilo. Neměl jsem důvod ti o tom říkat,“ šeptl a raději se na mě nepodíval.

„Fajn. Ale i tak jsi mi to říct měl,“ zklidnil jsem svůj tón a pohladil ho po tváři.