Guardian Angel [Larry]

Chapter 61

Tak strašně nesnáším se omlouvat, ale pořád si k tomu dělám nechtěné příležitosti. Vím, že jste na tento díl zase čekali neobvykle dlouho, ale já to při práci prostě nestíhám :( A gor, když ještě píšu dvě povídky. Kdo čtete i BWOA tak ty mezery máte alespoň vykompenzovány tím, že v těch volných chvílích přidávám alespoň to, a kdo nečtete a musíte u mě čekat jenom na GA, tak Vám se opravdu hrozně moc omlouvám. GA je příběh na dlouhé lokte, tudíž je asi jasné, že si přeji co nejrychleji dokončit ten kratší příběh, kterým je BWOA, abych měla zase víc prostoru na GA. Proto se může zdát, že jsem se teď na Larcela vybodla, ale já jen chtěla rychle pokročit v ději se zimním Larrym, když mi to celkem šlo. Někdy prostě nastanou chvíle, kdy se do toho člověk tak vžije, že potřebuje psát dál a dál a nesmí to přerušit tím, že by si odskočil k jinému příběhu - "protože ten už nebyl dlouho přidán." Snad to chápete. Samotnou mě nebaví mít všechno rozepsané a pozastavené, takže už chci prostě něco skončit a BWOA je tomu konci zatím nejblíž, proto má prioritní důležitost momentálně.
Ale abych nemluvila jenom o sobě a svých psacích návycích (jsem si jistá, že nikoho nezajímají), tak přejdu k něčemu zajímavějšímu a to něco je dnešní díl. Opět nastala chvíle, kdy jsem si myslela, že do dílu se mi toho vleze více, ale nestalo se tak. A možná je to i dobře, protože tomuhle dílu budeme moci říkat předkrm a příště... Příště si povíme, co si povíme příště. Ale rozhodně to bude mít co dočinění s únorovým trendem, o který já absolutně nejevím zájem - aneb celé to jde mimo mě -, ale Larcel by možná mohl, co myslíte? :D
Už vás nebudu déle zdržovat, jen podotknu, že k tomuhle dílu máte v menu zase podkladovou hudbu, kdo byste to chtěli mít i s romantikou a teď už prosím, běžte směle číst a nezapomeňte ohodnotit!! Víte, jak moc mě vaše komentáře dokážou povzbudit! ♥
Miluju Vás ♥ Dex
____________________________________________________________

Tak dlouho už se mi o tom snilo. A teď to bylo tady. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to skoro jako sen. Opravdu hodně živý sen. Dost dobře hmatatelný, ale neskutečně neuvěřitelný. Po tolika ztroskotaných pokusech už jsem si neodvážil připustit, že by se mi ten sen mohl splnit.

Jenže on se mi plnil.

Plnil se mi přímo v mé novoučké posteli, s přítelem, kterého jsem záviděl i sám sobě.

Jeho dlaně něžně zahřívaly mé boky, záda... zadek. Když mi tiskl jednu půlku, zatímco druhou rukou vykresloval na mé paži narudlé cestičky, myslel jsem, že samou radostí umřu. Tohle nedělal, když mě od něj chtěl po pár okamžicích odtlačit. Kdyby nechtěl sex, nikdy by nebyl tak důkladný a vášnivý. Kdyby mi ho pořád nechtěl dopřát, nikdy by mi neukázal, jak moc ho chce.

Tentokrát ho však chtěl stejně jako já.

Jeho jazyk si měkce pohrával s tím mým a já mu to stejným tempem opětoval. Nechtěl jsem to uspěchat. Chtěl jsem si to užít. Nepotřeboval jsem z toho udělat jen „další sex“, kdy bychom si odbyli své, upokojily naše touhy a bylo by. To jsem si nepřál.

Já si přál mu tím zase říct, jak moc ho miluju a že budu navždy jen jeho. Chtěl jsem mu svými polibky sdělit, jak moc pro mě znamená. Svými doteky jsem ho chtěl ujistit o svých nekonečných citech k němu a svou péčí mu říct: „Miluji tě až k zbláznění.“

A že by to byla naprostá pravda, o tom by mohlo vyprávět moje srdce, které sice zpomalilo svůj chod, ale pravidelně bilo na poplach, aby dalo světu jasně najevo, že ten muž pod mým tělem, je ten jediný pro kterého kdy bude bít a bude bojovat s každým, kdo se mu v tom pokusí zabránit.

Naše muchlování stále pokračovalo v něžně pomalém, ale zároveň dravě vášnivém duchu. A nechystalo se skončit. Ani já a dovolím si opravdu tvrdit, že ani on, jsme přestat nechtěli. Potřebovali jsme pokračovat. Chtěli jsme pokračovat. Chtěli jsme jeden druhého. Potřebovali jsme jeden druhého.