Guardian Angel [Larry]

Chapter 41

Byla to velmi chladná a temná noc. Taková skoro až nevídaná na tenhle kousek světa. Vážně jsem měl pocit, že za chvíli zmrznu.

To byl taky nápad vyjít si jen v košili, pomyslel jsem si naštvaně a zlobil se na sebe.

Postával jsem na rohu budovy a opíral se o její zeď. Má noha začala podrážkou boty klepat do země a mé prsty bubnovat do zdi za sebou. Pociťoval jsem nervozitu.

Možná to bylo tou zimou, možná tmou, která obklopovala tenhle kousek ulice, možná tou temnou uličkou hned vedle mě. Byla to taková ta temná slepá ulice mezi baráky, která v půlce končila zamčeným plotem, kde se povalovalo spoustu odpadků a byl to násilníků ráj. Trochu jsem od toho rohu poodstoupil.

Na konci protější ulice jsem zahlédl pár siluet. Byli to jediní lidé v okolí. Docela jsem se divil, ale tak pravda, že tahle ulice nikdy nebyla vyloženě vytížená. Bylo tu pár zchátralých bytovek, jedna autoopravna na konci ulice a jedno malé, pomalu upadající kino. Bylo to tady tak akorát pro nás s Louim, když nás tu nikdo nemohl poznat. Ale když jsem tam postával sám, tak mi to tam celé nahánělo strach.

Mráz se prohnal po mých zádech.

A o to víc, když se tři mužské siluety z protější ulice stále více přibližovaly. Už jen to, že byly tři, mi nahánělo husí kůži. Představil jsem si tu trojku z práce a to mi ještě více zvedlo srdeční tep. Měl jsem jediné štěstí, že jsem si mohl s klidem v duši říct, že oni to nejsou, protože co by taky hvězdy jako oni dělali v tomhle zapadlém kousku světa, že?

Loui byl jiný a hlavně byl můj, takže jemu nevadilo chodit do kina, kde nehráli vyloženě právě vypuštěné novinky a návštěvnost tam byla tak padesát lidí za den. Právě naopak. Vyhovovalo mu, že se mě v přítmí sálu může dotýkat. A mě to vyhovovalo taky, i když mi bylo líto vyhodit peníze za film, když jsme se na něj ani jeden nedívali, ale ten pocit z toho, že se muchlujete na veřejném místě, kde pod vámi sedí deset lidí a sleduje film, ten pocit byl dokonalý. Nebylo to jako muchlovat se doma u televize. Tohle bylo takové víc akční a adrenalinovější. Ten pocit, že se může kdykoliv kdokoliv otočit a vidět, že ten druhý kluk má hlavu v klíně toho prvního… naprosto úžasné.

Už jsem čekal dobrých pět minut a Loui pořád nikde. Začínal jsem mít strach, že se vypařil nějakým bočním vchodem a zdrhl mi, nebo že se uvnitř budovy objevil masový vrah a Loui se teď krčí někde v rohu na záchodcích a čeká, až na něj přijde řada, jenže to mi přišlo moc morbidní, takže jsem tu myšlenku zase co nejrychleji zahodil. Bohužel už stihla natropit svoje.

„Ne, ne, opravdu není nejlepší smýšlet o masovém vrahovi, když stojíš v polorozpadlé ulici, vedle temné uličky kriminálníků a tvůj přítel se nevrací z kina, ve kterém už zbylo jen pár zaměstnanců. Opravdu to není nejlepší nápad, Marceli,“ promlouval jsem sám k sobě, abych tak ze sebe shodil ten strach, ale ten se mě držel jako klíště. Nohou jsem si začal poklepávat ještě zběsileji než předtím a břicho se mi začalo nehorázně zužovat.

Tři postavy, které si to vykračovaly po chodníku za silnicí, se náhle zastavily a začaly se na něčem domlouvat. Neviděl jsem je dost zřetelně, protože mým očím nedělala dobře ta blikající lampa přede mnou a na jejich straně žádné světlo ani nesvítilo, ale přestože jejich siluety nevypadaly kdovíjak silně a vymakaně, měl jsem z nich strach.

Špitání na jejich straně náhle ustalo a z chodníku sešel jejich vůdce, následován svými poskoky.

No to si snad děláte prdel, ne?, pomyslel jsem si, když se první z nich dostal pod rozsah světla blikající lampy. Na to, jak jsem z nich celou dobu nespustil oči, jsem je teď pěkně rychle sklopil k zemi.