Guardian Angel [Larry]

Chapter 6

Louis‘ POV

Ta holka, Jessica, mě donutila si s ní jít zatančit, když hráli její oblíbenou píseň. Zpočátku mi to nevadilo, rád jsem tancoval, ale pouze tancoval. Po chvíli se po mně začala různě plazit a sápat, ale neodstrčil jsem jí, jelikož jsem upadl do nějakého transu, ve kterém jsem vnímal všechny ty její doteky, ale nedokázal se pohnout.

Cítil jsem, jak její rty pokrývají každičký holý kousek mé kůže, jak její jazyk po sobě zanechává vlhkou stopu na mém krku, jak její ruce sjíždějí po mé hrudi a ještě níže než by měly. Nebylo mi to příjemné, ale jak už jsem říkal, nedokázal jsem se hnout a zabránit jí v tom.

Ale zatímco mé tělo zastavilo chod, má mysl jela na dvě stě procent. Myslel jsem pořád na jedinou osobu. Osobu, která mi hnula s orgány hned, jakmile jsem ji spatřil. Donutil jsem se tedy alespoň natočit hlavu, ale když jsem to udělal, tak mé oči spočinuly na prázdném místě u baru.

V ten moment se mi do těla vrátil cit a já tu holku násilím odstrčil, abych mohl co nejrychleji popadnout toho hajzla, co se tam v koutku nechával oblizovat.

„Kde je? Co jsi mu udělal?“ popadl jsem Zayna za lem jeho košile a přitáhl si jeho obličej ke svému, zatímco jsem na něj křičel.

„Hele klídek, jo? Já mu nic neudělal, jasný?! Jestli se ti ztratil kamarád, tak je to tvoje věc, ne moje, takže mě laskavě pusť, než tě nechám vyvést,“ mluvil na mě úplně klidným hlasem.

„Ty jsi takový hajzl! Ještě jsme spolu neskončili!“ řekl jsem mu naštvaně a odhodil ho zpátky do sedačky. Poté jsem se otočil a odcházel, ale ještě jsem zaslechl jeho smích a volání.

„Myslím, že už jo,“ chechtal se.

Tak tohle jsi posral, Louisi! Tohle jsi podělal na plný čáře!, nadával jsem si, jakmile jsem vylezl z klubu a vydal se najít svého řidiče. Mezitím jsem se pokusil mu zavolat, ale nebral to. Snad si ten mobil jen zapomněl doma, snažil jsem se uklidnit.

Nemohl jsem najít ani auto, ani řidiče, tak jsem se vydal pěšky, ale po čtvrt hodině bloudění a chození sem a tam jsem si stopnul taxíka. Nahlásil jsem mu Marcelovu adresu a pořád prozváněl jeho číslo. Stále to nebral.

Když jsem konečně dorazil na místo, letěl jsem ke dveřím a začal zvonit. Neotvíral mi.

Buď se na mě doopravdy naštval, nebo…ne! Na to druhé nechci ani pomyslet. Zazvonil jsem tedy na ostatní zvonky a doufal, že mi někdo otevře. Všichni nadávali a nikdo v noci nechtěl do domu pustit cizího člověka, až jedna slečna se nade mnou konečně slitovala a otevřela. Běžel jsem do patra a začal bušit na dveře.

„Marci, promiň. Otevři prosím. Strašně se omlouvám. Zklamal jsem tě, já vím. Mrzí mě to. Pusť mě dovnitř, ať se ti můžu omluvit. No tak, Marceli! Otevři nebo ty dveře vyrazím!“ hulákal jsem a pořád si nechtěl připustit tu druhou možnost, ale už mi začínalo být dost mdlo.

Zkusil jsem ještě mobil. Zvonění šlo jemně slyšet až ven.

Doprčic! Pořád jsou to dvě možnosti – buď si ho tu nechal a opravdu tu není, což by bylo na zabití nebo se mnou fakt jen nechce mluvit. Prosím, ať je to ta druhá možnost, začal jsem se modlit a svezl se podél dveří na zem.

***

Marcel’s POV

Probudil jsem se okolo páté hodiny ranní a nechtěl už spát, i když jsem toho v noci moc nenaspal. Jednak kvůli tomu neustálému vyzvánění mobilu a jednak taky kvůli tomu hodinovému bušení na dveře a Louisových neutichajících proseb.