Guardian Angel [Larry]

Chapter 42

„Já nevím. Nejspíš si mě s někým spletl. Beztak si nepamatuje ani jméno své babičky.“

„On si tě pamatuje, že? Ví, kdo jsi.“

„Neví. Jak by mohl? Přece se tak nejmenuju. A teď už ticho, musíš odpočívat.“ Líbl jsem ho na tvář.

„V papírech to jméno sice nemáš, ale to se dá zařídit,“ nepřestával prudit.

„V papírech ho nemám, protože ho tam mít nechci,“ křiknul jsem po něm naštvaně a odpochodoval zpět do koupelny, kde jsem se na pár minut zavřel.

Poznal mě. Poznal mě v okamžiku, kdy mi koukl do očí. Anebo věděl celou tu dobu, kdo jsem. Ne, to není možné. Viděl jsem to. Viděl jsem, jak mu to dneska docvaklo. Poznal mě. Ale jak se to potom do prdele choval? Čekal jsem, že si na mě smlsne, pokud mu dojde, kdo jsem, ale on od toho okamžiku obrátil na úplně jinou stranu. Chtěl mě ušetřit ran i jejich trapné existence. Chtěl je odvést pryč, a kdyby nebyl Liam takový masochista, tak by se mu to i povedlo, ale takhle… shodit se před ním nesměl, ale i tak se snažil, abych co nejméně trpěl. Proč?

„Lásko?“ ozvalo se tiše zpoza pootevřených dveří.

„Co blbneš, Louisi?! Musíš ležet,“ řekl jsem a chtěl ho dovést zpět na gauč, ale nedal se.

„Ne. Já teď potřebuji, ať se mnou mluvíš. Nejsi na to sám, jsem tu s tebou,“ šeptal a já se mu opatrně svezl do náruče. Objímal mě, chlácholivě mě hladil po zádech a pak přešel ke sprchovému koutu, před který jsme se posadili a opřeli se o něj.

„Měl bys ležet, Loui,“ popotáhl jsem a přitáhl si nohy k tělu, zatímco Louis si je pod sebou složil do tureckého sedu. Jeho ruka znovu přistála na mých shrbených zádech a začala mě hladit.

„To počká,“ hlesl. „Takže Harry, jo?“ zeptal se posléze. Nedokázal jsem se mu dívat do očí. Zíral jsem na špičky svých nohou. Častokrát, když jsem byl ještě sám a i se tak cítil, jsem to dělával a hrál si s palci, takže bylo lehčí to říkat jim, než koukat na Louiho.

„Harold Marcel Styles,“ vydechl jsem téměř neslyšitelně. „Po Garyho odchodu jsem mámu požádal, aby mi to jméno dala pryč a nechala mi jenom to po dědečkovi.“

„Ale proč? Harry je pěkné jméno. Sluší ti,“ říkal tak… laskavě.

„Proč? Říkej si to jméno pořád dokola a možná ti dojde proč,“ kuňkl jsem a položil si hlavu na kolena.

„No jedině mě napadá, že se podobá jménu tvého otce.“ Pokýval jsem hlavou.

„To jméno vybral on. Chtěl, ať se jeho syn jmenuje po něm, jenže máma nechtěla, abychom se jmenovali stejně a tak si vymyslel to, co je tomu podobné. Nechtěl jsem, aby mi tak někdo říkal, protože jsem si přál nebýt jeho synem a nepřeju si, abys mi tak říkal ty. Jsem Marcel. Jak tady,“ ukázal jsem na svou hlavu „tak tady,“ své srdce „tak na papíře.“

„Samozřejmě broučku.“ Políbil mou paži. „Budu tě mít pořád za toho, za koho jsem tě měl celou tu dobu, protože to jsi ty. Nepotřebuji to měnit.“

Poprvé jsem se na něj odhodlal podívat. Oko už mu začínalo pěkně natékat a modrat, ale jinak měl na tváři mírný úsměv. Byl tak chápavý. Nemusel jsem se bát s ním cokoliv ze své minulosti sdílet. On nebyl z těch lidí, kteří by chtěli něco změnit, pouze a jen si to chtěl vyposlechnout, aby se ulevilo mě a on mi mohl kdyžtak pomoct.

Vypůjčil jsem si z jeho ruky utěrku s ledem, kterou si pořád držel na břiše a přitiskl mu ji zas na chvíli k oku. „Děkuji,“ špitl a mě zhypnotizovaly jeho rty. Musel jsem je mít. Hned.