Guardian Angel [Larry]

Chapter 45

Marcel’s POV

Co? Opravdu řekl to, co si myslím? Vážně? Nebo jsem se jenom přeslechl? Možná si jen chce koupit toho plyšového medvěda, vedle kterého stojíme. Ano! Určitě jsem se přeslechl. Ptal se, jestli si ho vezmeme, uklidňoval jsem se v duchu. Ne, setřel jsem se však hned v zápětí. Nemohl se ptát na toho medvěda. On vážně myslel tebe, Marceli! Chce si tě vzít!

„Panebože!“ uniklo z mých úst.

„Och, ne. Neboj se. Zůstaň v klidu, miláčku. Hlavně nepanikař,“ snažil se mě uklidnit, když si uvědomil, co se mnou jeho náhlá žádost udělá.

Jak nemám panikařit, ty blázne! Právě jsi mě požádal o ruku, ty… ty… Ach bože! Ty víš, že tě miluju, ale tohle je… tohle je…, vztekal jsem se na něj v duchu, ale byl jsem tak vykolejený, že jsem ani nenacházel potřebná slova.

„Dýchej a poslouchej mě,“ poručil mi. „Nemusíš panikařit, tohle není žádost o ruku,“ řekl a přitom pevně stiskl obě mé dlaně. Srdce mi bušilo až kdesi v krku a dech jsem měl nepravidelný a roztřesený. „Já jen…“ na chvíli se umlčel a kouknul do země. „Chci, abys věděl, že si tě chci vzít. Jednou, až budeme připravení. A spolehni se, že až tě o ruku požádám doopravdy, bude to romantičtější a správnější,“ mluvil strašně sekaně. Byl nervózní. Možná ještě víc než já. „Určitě to nebude uprostřed obchodu.“ Pustil jednu mou ruku a nervózně si s ní zajel do vlasů. „S několika přihlížejícími mrňaty… bez prstenu… prostě… já jen…“ vydechl.

Musím uznat, že vědomost, že je nervóznější než já, mě uklidňovala. Pouze jsem tam stál a vychutnával si každý okamžik, při kterém hledal správná slova. Netušil jsem, co mi chtěl sdělit a proč k tomu musel vypustit z pusy zrovna tu věc, ale bylo zábavné to postupně zjišťovat.

„Jen jsem chtěl, abys věděl, že si na tebe počkám, jak dlouho bude třeba, ale během toho čekání nechci ztratit ani jednu jedinou drahocennou minutu času s tebou.“

„Vždyť jsem s tebou pořád,“ upozornil jsem ho s úsměvem na tváři.

„To, to a-ano,“ zakoktal se. „Já jen… sakra tohle je těžký!“ přiznal sám sobě nahlas a přitom nepřestával očima propalovat podlahu. Musel jsem se hodně držet, abych se tam nerozesmál na celé kolo a držel si koutky svých úst v poměrně hladké rovině. Tak zranitelného jsem ho viděl pouze jednou a to přesně to ráno, kdy jsme se prvně probudili vedle sebe jako pár. Tenkrát však jeho zranitelnost vycházela pouze z obav a smutku. Avšak teď, když tu přede mnou tak nervózně přešlapoval a snažil se přijít na způsob, jakým se vysekat z průseru, který si sám natropil, to působilo hrozně komicky. On si prostě nevěděl rady. A to bylo báječné.

„Prostě takhle. Jsme pár, bydlíme spolu, všechno spolu sdílíme až na jedinou věc teda,“ řekl a mě už začínalo docházet, kam tím směřuje. „Víš, nechci čekat až do manželství na to, aby ses smířil s mým bankovním kontem. Nechci ztrácet čas dohadováním se o tom a nechci, abys z toho měl pokaždé špatný pocit. Vím, že máš svou hrdost, ale vážně by pro mě moc znamenalo, kdyby nic mezi námi nebylo jeho nebo jeho. A taky si moc vážím toho, že jsi mi dnes dovolil udělat pár dobrých skutků, ale nechtěl bys raději říct, že ty skutky jsou naše? Přece jen…“

„Louisi, to stačí. Vím, kam tím míříš a nelíbí se mi to,“ přerušil jsem ho.

„Nech mě domluvit. Jsme spolu krátce, to uznávám, a proto ti říkám, že na tvé ano si počkám, jak dlouho bude třeba, ale do té doby nechci, aby mezi námi vládl jakýkoliv rozdíl. Tedy, z mé strany žádný nevidím, ale myslím, že ty pořád ano a já nechci, aby ses tím trápil. Všechno, co je tvoje, je i moje a přeji si, aby všechno, co je moje, jsi konečně pojal za vlastní. Je to mé přání, lásko.“