Guardian Angel [Larry]

Chapter 53

Marcel’s POV (čtvrtek)

Byl jsem už druhým dnem konečně doma a vynutil jsem si taky trochu pohybu, takže jsem se během dopoledne zapojil do přípravy oběda. Máma sice nebyla ráda, že jsem vylezl z postele, ale nemohla s tím nic dělat. Já měl svou hlavu už od dětství.

„Už jsou to tři dny a půl,“ povzdechl jsem si, když se mě máma zeptala, proč jsem tak zasněný. Byl jsem spíše smutný, ale navenek jsem možná vypadal přemýšlivě. „Ještě se neozval.“

Louis mi sliboval, jak jeho nepřítomnost ani nepocítím, jak se mnou bude na drátě málem čtyřiadvacet hodin denně, ale ve skutečnosti to vypadalo tak, že už mi dobrých dvaaosmdesát hodin nenapsal ani sms. Úplně se na mě vybodl. Jako bych vůbec neexistoval.

Tušil jsem to od samého začátku, že rozdělit nás, bude ten nejblbější nápad.

Věděl jsem skrz Alex, že on je v pořádku a žije, tudíž neměl žádný handicap znemožňující zvednout ten zatracený telefon a zavolat mi, ale on prostě asi neměl tu potřebu. Konečně byl beze mě a konečně si tak mohl uvědomit, že mě k životu zase až tak nepotřebuje, jak si z počátku mohl myslet.

To se ovšem nedalo říct o mě.

Já si nic neuvědomil. Nebo vlastně ano. Uvědomil jsem si ještě více, že BEZ něj nemůžu žít. Já ho ve svém životě potřeboval. Opravdu hodně. Momentálně jsem se ještě držel pohromadě, ale to jenom díky mámy a toho zlobidla, které si vynutilo od včerejška nechodit do školy, aby se o mě mohlo starat.

Ale já byl rád. Byl jsem šťastný, že jsem s ní mohl strávit nějaký ten čas, byť jsme se jen váleli v posteli.

„To bude dobrý, zlato. Třeba má jen moc práce.“ Máma to zkusila vzít přes ty nejtrapnější výmluvy, které existovaly, ale nevinil jsem ji. Snažila se mě prostě jen utěšit.

„Jistě pracuje dvaaosmdesát hodin v kuse,“ odfrkl jsem si mírně naštvaně.

Jo. Zlobil jsem se na něj. On měl být tím, který by mi prozářil už celý zbytek života – alespoň jsem si to každičkou sekundou přál a modlil se za to -, ale zatím to vypadalo, že mi dal sice ochutnat to životní světlo, ale to už pomalu zhasínalo.

„Tak mu zavolej ty,“ navrhla máma a já jen rázně zakroutil hlavou. „Proč? Proč jsi mu za celou tu dobu nezavolal ty, když si evidentně tak moc přeješ s ním mluvit.“ Máma mě propalovala ostřížím zrakem. Chápal jsem, kam tím narážela, ale za to ona nic nechápala.

„To je komplikované, mami.“

„No tak je pravda, že já se v těch nových technologiích nevyznám, ale v těch reklamách v televizi a i tak všude okolo jak to pozoruji, se mi nezdá, že by s tím ti lidé měli takový problém. Pro mě by to samozřejmě problém byl, jelikož bych ani netušila, jak ten přístroj zapnout, ale pro tebe to musí být hračka, ne? Vytočit jeho číslo a počkat, až tě ti techničtí mágové spojí s ním.“

„Tak jsem to nemyslel,“ zasmál jsem se nad máminými myšlenkami. Kéž by to bylo tak jednoduché, jako neumět zmáčknout tlačítko.

„Tak to mi vysvětli, jak může být komplikované zvednout telefon a zavolat svému příteli. To se ráda nechám poučit,“ usmála se na mě zvídavě.

„Nevím, kdy zrovna točí,“ vymyslel jsem si, abych nemusel říct pravý důvod, ale máma začínala být stejná šťouralka, jako ta její menší kopie.

„Voláš si s tou… no Alexandrou, že? Ta ti přece říká, co se děje.“ Nemohla to nechat plavat. Nemohla a já nemohl zase déle lhát.

„Bojím se,“ přiznal jsem potichu. „Chci s ním mluvit, to jo. Chci slyšet jeho hlas, jeho smích, ale… zároveň se toho bojím. Mám strach, že bych to nevydržel. Vím, že je to zbabělé a možná si to všechno jen hodně přikresluju, ale já se prostě bojím.“ Posmutněl jsem. „Měl zavolat on. Já bych mu to určitě zvedl,“ řekl jsem jistě. „Každý večer sedím v posteli s mobilem v ruce a koukám na displej, jestli se nerozsvítí, ale nikdy nic. Už jsem mu chtěl kolikrát i napsat, ale vždycky jen začnu a pak to smažu, protože nevím, jak pokračovat.“