Guardian Angel [Larry]

Chapter 65

Zdravím, lásky moje ♥

Doufám, že tohle je pro Vás ne rychlá, ale snad uspokojující rychlost nového dílu. Věřte mi, tak dlouhé kapitoly se nenápíší za den. Rychleji už mi to bohužel nejde. Ale snad budete spokojení i tak :) A ještě než dojdete ke konci tohoto dílu, chtěla bych Vás znovu ujistit, že už jsem celým duchem zpátky u psaní, tak se nemusíte bát, že by se mi do toho teď pár měsíců zase nechtělo - i když to vedro dělá svoje, ale to asi pociťujete všichni. Každopádně jsem zpět, jen bych Vás raději upozornila, že možná budu déle vymýšlet další kapitolu. Nemám vůbec rozplánováno, kam se teď chci pohnout, jak jsem měla tu pauzu, takže se na to dnes vrhnu a snad na to přijdu brzy. Mezitím se však možná mrknu i na Best Win of All, abych Vám zkrátila to čekání. Takže kdo čtete, oprašte své znalosti příběhu a buďte ve střehu.

Miluju Vás, ale teď už šupajdy hezky pomličku číst, hodnotit a komentovat. Víte přece, že to dělá autora spokojeného a spokojený autor = produktivnější autor ;) :*

Marcel's POV

„Ehm... zdravím." Místností se rozezněl ten nejlíbivější zvuk na svět. Hlas mého přítele. A ne, nerozezněl se jen v mých nebo Amyiných uších. Opravdu se rozezvučel celým klubem. Podíval jsem se tedy k pódiu a spatřil ho u mikrofonu. „Bavíte se dneska všichni dobře?" otázal se a lidé v klubu – jeho nynější obecenstvo – jednoznačně souhlasilo.

„Co to zase vyvádí?" syknul jsem hrůzou z očekávání na Amy. Buď dneska opravdu nebyl ve své kůži, nebo už mu normálně regulérně hráblo. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

„Netuším," odpověděla Amy a pak jen s potutelným úsměvem dodala: „Ale zajímá mě to."

Nevím, zda jsem to samé mohl tvrdit o sobě. Jasně, že mě zajímalo, co tam dělá a dělat chce, ale už jsem si nebyl tak jistý tím, zda mám dost sil na to, abych tu skutečnost opravdu zjistil.

„Tak to je super," odvětil publiku Louis. „Nejprve bych se chtěl omluvit, že vám přerušuji zábavu a skvělou muziku – kapela je skvělá, nemyslíte? Všichni, kdo si to myslí, potlesk pro kapelu. Teď."

Věděl jsem, že můj přítel dokáže lecco. Že dokáže čelit problémům, dokáže všechno vyřešit a nejspíš ničeho se nebojí, pustí se do jakékoliv potyčky, jen aby pomohl slabším, ale že dokáže vyburcovat davy lidí – to pro mě byla novinka. Né neočekávaná, ale v praxi jsem ji ještě nezažil. Až teď.

„Hrajete úžasně, kluci. Vážně." Obrátil se taky ke kapele, aby svůj obdiv ještě podtrhl, a následně už se zase začal věnovat lidem před sebou. Uvolněněji než na počátku. Svou nervozitu, která už teď smysl dávala, na sobě nedal znát, ale i přesto jsem viděl, že teď odhodil i ten poslední kousek obav a vlastně si to celé začal i užívat.

„Chtěl bych říct pár slov. Pokud je to tedy v pořádku," nadhodil a dav souhlasil. „Tony?" obrátil se se svou prosbou také k němu, a ten se na svém místě za barem jen pochechtával.

„Dělej si, co chceš, chlape. Je to tvoje," svolil a Louis opět začal burcovat obecenstvo.

„Pánové a dámy, obrovský potlesk pro našeho úžasného hostitele, který přežil útok divoké šelmy." Lidé samozřejmě začali tleskat, ale po tom konci zůstali spíše zmateni. „No, byť je to zajisté skvělá historka, tak o tom dnes mluvit nechci. Možná příště," uklidnil pár jedinců, kteří vypadali, že by ten příběh rádi slyšeli.