Guardian Angel [Larry]

Chapter 49

Nazdar miláčci moji! ^^ Vím, jak jste celí nesví a potřebujete už číst dál, takže to vezmu jen rychle. Chtěla bych Vám strašně moc poděkovat! S minulým dílem už jsme překročili 100K přečtení! Pořád tomu nemůžu uvěřit! O takovém čísle se mi v životě nikdy ani nesnilo, ale vy jste z něj udělali realitu. Jsem opravdu šťastná a jsem neuvěřitelně moc ráda za to, že se můj příběh líbí tolika lidem. Chovám k němu nesmírnou lásku a tu se snažím vkládat do každého slova, které si zde přečtete. Pravda, někdy se věci nevyvíjejí příliš pěkně, ale i do těchto smutných nebo bolestných řádků vkládám veškerý hluboký cit a netíží mě to o nic méně než Vás, ale k příběhu to prostě patří. Nikdo neřekl, že když se tak snadno a rychle zamilují, že celý zbytek života budou mít stejně snadný a překrásný, jako ty první okamžiky, kdy si začali uvědomovat, že se milují :) To je prostě život.

A jinak mám ještě jednu poznámku a vlastně i poděkování. Já vám ty kapitoly asi budu muset častěji dělat tak vypjaté, jako byla ta předchozí, aby vás to ve větší míře dohnalo ke komentování :D Jsem zírala s otevřenou pusou na to, jak to tam padalo jeden za druhým. Jo, budu vám to dělat častěji, abych si taky měla co počíst :3 :D Ale teď už běžte číst vy...

__________________________________________________________

„Pane Tomlinsone, váš přítel bude v pořádku.“

Ta slova na mě doléhala postupně. Skoro jakoby se pokoušela nejprve zdolat nějakou průhlednou zeď, která se tyčila okolo mého těla. Byl jsem dehydrovaný, unavený a taky krůček od zástavy srdce, tak se asi ani není čemu divit, že jsem tu informaci musel nejprve zpracovat.

Když se tak ale nakonec stalo, mohl jsem si konečně vydechnout a silně doktora obejmout. Ten byl mou reakcí zprvu zaskočen, ale o malou chvilku později se s tím smířil a poplácal mě po rameni.

„Děkuju, díky, ach… děkuju!“ drmolil jsem ze sebe rychle. Pociťoval jsem nehorázný vděk a úlevu a radost a zase ten vděk.

„Není za co. Váš přítel prodělal masivní krvácení v oblasti žaludku a ztratil velké množství krve. Bylo nutné provést operaci a ránu ošetřit, ale pan Styles to zvládl. Je to statečný a silný chlapec. Bojoval jako lev. Teď jsme ho zavezli na pokoj a zavedli trans…“

„Můžu za ním?“ skočil jsem do toho doktorovi. Vím, že mi toužil sdělit všechny ty informace, co s ním dělali a tak, jenže já toužil po jediném. Vidět jeho tvář.

Doktor se zasmál. „Samozřejmě,“ pochechtával se i nadále pod vousy. „Sestřička vás k němu dovede,“ řekl a kývnul k Sophie.

Poslušně jsem šel chodbou za ní a v duchu přemítal, co tam teď vlastně spatřím. Ve skutečnosti jsem se toho vlastně i docela bál, ale pořád jsem si opakoval, že nesmím. Nesmím udělat nic nečekaného ať už tam spatřím cokoliv.

„Je stále v umělém spánku tak moc nekřičte a nejásejte až tam vejdete. Nesmíte ho vylekat,“ oznámila mi sestřička, když zastavila před jeho pokojem. Kývnul jsem na souhlas. Vešel jsem dovnitř do potemnělé místnosti, kde jediné světlo vyzařovaly blikající monitory, na které byl napojen a taky trochu měsíc, jenž prosvítal skrze zatažené žaluzie.

Na lůžku ležel on. Nevím, čeho jsem se obával, ale bylo to zbytečné. Byl to prostě on, jen možná o odstín bledší než obvykle a potem slepené vlasy se mu lepily na čelo. Jinak na něm nebylo nic jiného. Nic, co bych byl schopen v tu chvíli vidět.

Došel jsem k němu, položil svou ruku na tu jeho a z čela mu dal pryč všechny vlasy. Následně jsem ho na něj políbil. Opatrně, jemně, ale se vším citem, který jsem pro něj měl. A že ho nebylo málo!