Guardian Angel [Larry]

Chapter 52

Nedýchal jsem. Zatínal jsem čelisti, klouby na prstech mi bělaly a v žilách mi proudila horká tekutina s nepřátelskou příchutí. Kouknul jsem na něj, jenž zastavil tak metr ode mě a celkem nervózně si mě prohlížel.

„Budeš už mluvit nebo si můžu jít po svých?“ zeptal jsem se ho jízlivě. Neměl jsem absolutně náladu vidět ten jeho ksicht natož se s ním ještě vybavovat.

„Jo, promiň,“ vydechl nečekaně. Netušil jsem, že by tenhle týpek mohl ovládat alespoň základy slušného chování. Zatím se u něj neprojevily, tak mě to malinko překvapilo. „No víš… viděl jsem tě přijet samotného a… a chtěl jsem se zeptat, jak je Harrymu?“ vyblekotal ze sebe nakonec a mně se oči nevěřícně posunuly ještě o pár milimetrů blíže k němu.

To však neměnilo nic na mé náladě a na vztahu, který jsem vůči němu od samého začátku měl.

„Marcelovi,“ opravil jsem ho štěkavým syknutím. „Nejspíš myslíš Marcelovi.“

„Jo, asi. Harrymu, Marcelovi, jakkoliv si teď sakra říká,“ vydechl a já nad tím musel jen zakroutit hlavou. Nepoužil žádné ze svých trpných zvířecích přirovnání, ani ho nenazval brejlovcem, či čímkoliv, co jsem ho za ten měsíc slyšel použít. Prostě se soustředil pouze na jeho jméno a nevypadal nijak popuzeně, že to tak bylo. „To je přece fuk. Chci jen vědět, jestli je v pohodě,“ řekl mi a já si nedokázal dát dohromady, proč by se měl vůbec chtít tak starat o někoho, na kom mu vůbec nezáleželo.

„A co je ti vůbec potom?“ vyštěkl jsem na něj. „Proč se teď tak staráš? První ho bezdůvodně zmlátíš a pak se ptáš?!“ rozčiloval jsem se.

„Hele, vím, že mi to nebudeš věřit, ale já to nechtěl udělat. Nemlátím lidi bezdůvodně,“ řekl a hlas se mu konci skoro vytratil, když pomalu sklopil oči k podlaze. „Už ne,“ dodal velice tichým šeptem. „Zastrašuju, vysmívám se a buduju si respekt,“ začal už zase svým sebevědomým hlasem a pozvedl hlavu, aby se na mě mohl znovu podívat. Přímo mně do očí.

Nechtěl jsem mu však pohled opětovat, byť by mi mohl dokázat, nakolik mi říká pravdu nebo lže, ale nemohl jsem riskovat, dívat se do těch jeho. Věděl jsem, že bych tam viděl černo. To černo způsobené skutky, jenž vykonal na mém broučkovi. Tomu, jemuž jsem slíbil, že se od něj budu držet dál a nebudu začínat nějaké odplaty. A zkoumáním toho černého hlubokého prostoru, by se jedna taková odplata mohla klidně začít.

„Z toho všeho mě můžeš obviňovat. V tom všem jsem vinen, ale mlácení lidí mi připsat nemůžeš. V tom už dávno nejedu. Tohle byla milosrdná výjimka,“ pokračoval a při posledních slovech mi vyrazil dech.

„Milosrdná výjimka?“ zopakoval jsem s pohledem pomalu se upírajícím na něj a chtěl jsem slyšet, že jsem se přeslechl. Moc jsem to chtěl slyšet. Avšak žádná slova se ke mně nedonesla. „Tak tohle ty nazýváš milosrdnou výjimkou?“ Neudržel jsem se a s prsty omotanými okolo jeho krku, jsem ho přitiskl na nejbližší stěnu.

„Hej, přestaň,“ pokoušel se mé sevření mírnit, když se začal dusit. „Liam by ho zmlátil horším způsobem. Zmaloval by mu obličej tak, že by ho ani jeho vlastní máma nepoznala,“ pokračoval přiškrceně. Trochu jsem svůj stisk povolil. Ne, že by jeho řeč na mě udělala dojem nebo bych se nad ním snad slitoval.

Já ho chtěl vidět modrat. Chtěl jsem ho slyšet, jak mě bude prosit, jak bude škemrat o svůj život. Chtěl jsem ho cítit naposledy vydechnout. Jenže jsem si to nemohl dovolit. Nemohl jsem to dopustit, byť by mi jeho smrt přinesla potěšení. Věděl jsem, že by bylo jenom krátkodobé a na druhou stranu by mi to přineslo akorát dlouhodobý zármutek ze ztráty své lásky. Nedělal jsem si iluze o tom, že by mi můj zločin prošel bez trestu. Já bych se k té vraždě sám přiznal. Proto jsem se musel uklidnit a neudělat nic, čeho bych mohl litovat.