Magičtí (oba díly ✅)

5. Příběh Magických

Bylo brzy ráno a jedno odhodlané trio zrovinka vstupovalo do opuštěného chrámu, kde měl brzy započnout trénink. Káfsi nikdy předtím do tohoto koutu nezavítala. Od Sophiase slýchávala, že byly časy, kdy lidé uctívali bohy oběťmi a posílali k nim nejrůznější modlitby, ale to bylo nyní pryč. Co se asi stalo, ptala se sama sebe, když vcházela do chrámu. Nikdy předtím ji nenapadlo pátrat po příčině stojící za opuštěností těchto staveb, a přitom problém nebyl jenom v jejich polis. Týkal se celého Řecka. Chrámy upadaly. Z udržovaných znala Káfsi jen ten zasvěcený Artemis, bohyni lovu, o který se staral její otec. Král si dával záležet, aby tento chrám vypadal k světu a neztrácel svůj lesk. Proč si vybral zrovna tento, to věděl jen on.

Kdopak asi jsi? Káfsi zaměřila své pátrání směrem k soše, která je při vstupu do chrámu uvítala. I přes strhané rysy by kdokoli dokázal poznat, že se jednalo o bohyni. Z té sochy sálala majestátnost a Káfsi musela přemýšlet nad tím, jak krásná musela být se všemi barvami, kterými Řekové své sochy malovali. Dotyčná si jednou rukou přidržovala štít, zatímco druhou měla zvednutou ve vzduchu a Káfsi měla pocit, že na ní něco kdysi držela. Ale co?

„Toto je socha bohyně Athény," vytrhl ji z proudu myšlenek Sophias. „Bohyně moudrosti, války a strategie. Myslím si, že lepší vzor pro naši přípravu bychom hledali opravdu jen těžce."

„No, tedy," vzdychla Káfsi obdivně. „A ty si myslíš, že nás podpoří?" zaváhala a rozhlédla se kolem. Sloupoví bylo porostlé břečťanem, podlaha zase zablácená, plná nečistot a mramorových úlomků. Rozhodně by toto místo nenazvala chrámem vybudovaným na něčí počest.

„Podpoří?" zopakoval Sophias. „To bohůmžel netuším. Možná, že když uvidí naše snažení, tak nás povede."

Káfsi si povzdychla. A to jsem si myslela, že je Sophias moudrý.

„Tak dobře, měli bychom se dát do práce," řekla poté rozhodně. „Musíte mě naučit, jak jim mám nakopat zadky," dodala a několikrát nadšeně máchla půjčeným mečem ve vzduchu, jako by se snad snažila rozsekat neviditelného protivníka.

Turnaj se měl konat za několik týdnů, což mohlo působit jako moře času, ale Káfsi tušila, že je to opravdu jen pouhé zdání. Jen odvaha a hypotetická náklonost jedné bohyně jí k výhře rozhodně nestačí. Bude na sobě muset zapracovat a aby vše vyšlo tak, jak má, bylo zapotřebí mít plán.

„Možná by bylo pro začátek lepší použít dřevěný meč," řekl Voithó s úsměvem a podal Káfsi onu... věc.

„Cože?" vyhrkla a s odporem se na tu „zbraň" zadívala. Nabízený meč byl velice podobný hračce, kterou Voithó jako malý míval. „Ne, s tímhle na mě nechoď," odmítla ho razantně. „Já si nechám tohohle fešáka," řekla a zálibně se podívala na lesklé ostří.

„No, tak dobře," řekl Voithó a pokrčil přitom rameny. „Takhle ale bude opravdu těžké ti přitom neublížit."

„Nějak moc si věříš," zazubila se a namířila na něj ostří. To se s cinknutím dotklo jeho bronzové krunýře.

„Souhlasím s princeznou, musí mít reálnou zbraň, která bude přítomna i na turnajích," uzavřel celou záležitost Sophias. „Bezpečnost ale nesmíme podceňovat. Voithó, předej jí, prosím, svou zbroj."

Voithó beze slova odložil svou přilbu a odepnul si hrudní plát, který Káfsi podal. Ta si ten kousek brnění zálibně prohlédla a za pomoci Sophiase si ho nasadila přes šaty.

„Tak, teď jsem připravená!" vypískla nadšeně a chopila se meče.

„A co přilba?" zazubil se na ni Voithó.