Magičtí (oba díly ✅)

6. Svázané ruce

Voithó znaveně pootevřel oči. Ležel na chladné kamenné podlaze, hlava mu třeštila a dle všeho to mělo být ještě horší. Jeho paže byly spoutány za zády tuhým provazem a stejně tak na tom byly i kotníky, se kterými též nedokázal pohnout. Dotyčný uzly vůbec nešetřil, působily velice složitě, a i kdyby měl Voithó ruce náhodou volné, jistě by mu chvíli trvalo, než by se z provazů dostal. Bolestně přimhouřil oči a opatrně natočil hlavu na stranu. Cítil, jak se mu do koutků úst zařezává utažená látka. Šátek, který běžně nosil kolem krku, někdo využil jako provizorní roubík, ale kdo? Odpověď na tuto otázku se Voithó dozvěděl v okamžik, kdy se jeho znavené oči setkaly s někým dalším.

„Ahoj, panáčku," pozdravila ho Evjenik, která vedle něj mlčky dřepěla kdoví jakou dobu.

Voithó sebou při pohledu na ni instinktivně trhl na stranu a narazil tak na chladnou kamennou zeď, která mu znemožňovala, aby se jí mohl ještě více vzdálit.

„Zdá se mi to, nebo se mě bojí víc než tebe?" pousmála se Evjenik směrem k princi, který stál opodál.

„To je jenom důkaz toho, že si nic neudělal s hlavou," ušklíbl se Míro s jistým nezaujetím. „Ti, co se tě nebojí, obvykle skončí mrtví, takže se není čemu divit, ne? Navíc, který chlap by neměl nahnáno z Amazonek?"

„Ale to on o mně nevěděl," odfrkla a znovu obrátila pozornost k jejich zajatci. Její oči přitom tajemně zajiskřily a Voithó vůbec nevěděl, co si o ní má myslet.

„Hádám, že teď máš spoustu otázek," chopil se slova opět princ, a i on k němu přešel blíž. „Je tu určitě proč, ale na to jsem ti už odpověď dal, že ano?" řekl a věnoval mu oslnivý úsměv. „Pomůžeš nám s princeznou Káfsi. Ať se ti to líbí, nebo ne," dodal a na jejich zajatci bylo vidět, jak moc zuří. Voithó rozhodně žádné „pomáhání" neměl v plánu.

„Potom tě určitě zajímá, kde to vlastně jsi, a to... Hmm..." Míro se na moment odmlčel a zamyšleně si promnul bradu. „Proč bych ti to vlastně neřekl. Jsme na odlehlé části ostrova v jedné zapomenuté kobce. Nezabloudí sem ani veverka, natož člověk. Je to tu naprosto opuštěné, pomoci se zde nedočkáš, ale asi chápeš, že potom, co jsi předvedl, je lepší se ujistit, že nám neupláchneš."

Voithó jen naštvaně oddychoval a chřípí nosu měl rozšířené. Rostl v něm vztek, ale v tuto chvíli nemohl dělat nic jiného než jen mlčky ležet na místě a poslouchat, co mu ti dva říkají.

„Mimochodem," pokračoval princ uvolněným tónem, „kromě toho, že jsi naší pákou na princeznu, ti také vracím tvé gesto z minula. Nechávám tě žít, tímto jsme si rovni, ale jestli se o něco pokusíš, bude to mít následky, ano? Neposlušnost trpět nemůžu, v tomhle mám svázané ruce," zazubil se na něj.

„Ale no tak," protočila oči Amazonka.

„Copak? Nelíbí se ti něco?" ušklíbl se Míro. „To byla dobrá slovní hříčka, ne? Svázané ruce. On je má svázané v reálu a já jakože, však víš, obrazně."

„Jistě, slovní hříčka," povzdychla si. „Jak nízký humor," dodala otráveně, a nakrčila přitom nos zhnusením.

„Pff, to je věc vkusu," pousmál se princ a pak se opět podíval směrem k zajatci. „Nechápu, že kolem toho musíte dělat takové problémy. Tolik práce," povzdychl si. „Už jenom pro tvé dobro doufám, že bude princezna spolupracovat," dodal přísně a pak oba vyšli ven, kde za sebou zavřeli dveře.

Voithó se tak ocitl v šeru kobky úplně sám. Jediným světlem mu bylo pár slunečních paprsků, které se k němu dostávaly skrze drobné zamřížované okénko, co měl nad hlavou. Pomalu se ho zmocňovalo zoufalství, ale on věděl, že na něco takového nemá čas. Ne, on musel jednat, panika může dorazit později. Voithó se s obtížemi posadil a rozhlédl se kolem sebe. Kobka nebyla zase až tak prázdná, jak si o ní předtím myslel, a když jeho pohled sklouzl k jedinému stolu, který se nacházel na druhé straně místnosti, tak se celý rozzářil. V jeho hlavě se začal rodit plán.