Magičtí (oba díly ✅)

25. Slib

Míro rozmotal poslední uzel na zářivém lasu a vysvobodil tak Evjenik, jejíž, v tu chvíli ještě stále bezvládné, tělo na něj celou svou vahou dopadlo a on jen vyčerpaně vyhekl. Přesto ji udržel a postaral se o to, aby nalezla balanc, a to i za cenu škrábanců, které mu způsobily její nehty, když se ho snažila ze všech sil zachytit.

„Co... Co se stalo?" zamumlala poté, co alespoň částečně nabyla vědomí, a několikrát překvapeně zamrkala. „Kde je... kde..."

„Chaos je pryč," vydechl s úsměvem. „Už je pryč, Ev. Všechno je dobré."

„Vážně?" hlesla a rozhlédla se kolem, jako by mu snad nevěřila.

„Ano," přitakal. „A teď... Jak se cítíš? Je všechno v pořádku?"

„Asi," zamumlala a poté si uvědomila, že se ho ještě stále drží. „Dál už to zvládnu sama, díky," dodala a vytrhla se mu. „No, a Voithó? Co je s ním?"

„Víš, Ev, jak to jenom říct, on..." Míro polkl a pohlédl směrem, kde si pamatoval, že jej spatřil. „Neuvěřitelné," zasmál se při pohledu na živou a zdravou dvojici. „Ten kluk má vážně výdrž, líbí se mi."

„Takže on žije?" oddychla si Evjenik a s úlevou přivřela oči. Najednou si přišla tak slabá.

„To ano, je v pořádku, ale ty... Chaos tě dostal. Proč?"

„Co proč?" zopakovala po něm otráveně. „Holt nejsem tak zázračná jako vy."

„Ale o tom to není, ty... Měla jsi výčitky, že je to tak? Bylo to kvůli, no, kvůli mně?" zeptal se jí a připojil k tomu štěněčí pohled. „Protože jedna z věcí, které na mě ten Chaos měl, bylo i to, že jsi kvůli mně opustila svůj domov."

„Takhle nemluv," odsekla.

„Ale je to pravda!" bránil se. „Kdyby nebylo mě, nikdy bys odtamtud nemusela odejít, neriskovala bys svůj život a –"

„Tak bych ho riskovala pro někoho jiného," přerušila ho. „Dříve, nebo později, by se někdo našel. Ten večer jsem nezachraňovala tebe, ale celou bandu blbců, kterým šlo o krk. A udělala bych to znova. Bez zaváhání."

„No, ale co za výčitku tě–"

„A není to jedno?" zarazila ho. „Myslím si, že naše dobrodružství tady už skončilo. Je na čase se vrátit domů a však víš," řekla a pokynula hlavou směrem ke Káfsi.

„Pravda," přitakal. „Je tu ještě třeba něco k vyřízení."

S těmito slovy se Míro rozešel za Káfsi, která se zrovna rozhlížela po nyní již čisté, upravené a zrekonstruované síni. Zdálo se, že zde fungoval jakýsi automatický uklízeč, který vše hezky obnovil a uklidil. Kdysi rozdrcené sloupy byly nyní spravené, poličky s artefakty opět upravené a pytel se semeny, ten byl plný. Umožnila to zlatá jabloň, jež se po odchodu Gaii znovu dostala do podoby semínka. A jakmile se tento nyní již zdravý a neplacatý kousek vložil do pytle, tak se zásoba obnovila. Bylo to neskutečné, vše vypadalo přesně tak, jako když do síně vstoupili poprvé. Vše se vrátilo do normálu. Žádné obavy o osud světa a posednuté bohy, zbyly jen ty běžné lidské starosti.

Káfsi si povzdychla. Ano, jejich dobrodružství opravdu dospělo ke svému konci. Společný cíl skupiny skončil a z „frenemies", takových přanepřátel, byli zase jen „enemies". Nepřátelé. Zase jen ti nepřátelé. Znovu se ocitli na názorovém rozcestí a ona tentokráte více než kdy jindy věděla, kterou cestou se má vydat.