Magičtí (oba díly ✅)

9. Máme problém

Káfsi opatrně otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Hmm, tohle nevypadá ani trochu jako kobka, pomyslela si, když spatřila prostor podobný jejím tréninkovým akcím v paláci bohyně Athény. Sloupy porostlé břečťanem, zbytky soch v nevalném stavu, mramorové střepy a bahnem pokrytá podlaha. Vše působilo spíše jako opuštěný chrám než kobka. Zvláštní, pomyslela si a zadumaně se zadívala na mapu. Určitě jsem tady správně.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná," zaslechla za sebou pobavený hlas.

„Co to... Sparťane?" oslovila ho zamyšleně. „Co ty tady děláš? Sem přece nikdo nechodí!"

„Ne, to do kobky nikdo nechodí," opravil ji Míro s úsměvem a přistoupil k ní o pár kroků blíž. Jemně vzal Káfsinu mapu do rukou a otočil ji. „Máš to vzhůru nohama, vidíš?" dodal, když jí vracel svitek do dlaní.

„Aha, no, to leccos vysvětluje," zamumlala pro sebe a znovu si mapu, tentokráte již správně natočenou, prohlédla. „Jo, takhle!" rozzářila se, když pochopila, kam to vlastně po těch hodinách plahočení došla. „Takže tohle, to je jenom ten chrám na... západě?"

„Jihu."

„A není to jedno?" odsekla. „Proč jsi tady?"

„No, původně jsem si myslel, že jen dohlédnu na to, abys dorazila ke kobce a setkala se s tím svým přítelem, ale –"

„Takže Voithó je vážně s tebou," přerušila ho znechuceně. V jejích očích už princ nemohl klesnout hlouběji.

„Ale když jsem viděl, jak s tou mapou točíš," pokračoval Míro nehledě na její tón, „tak jsem si řekl, že počkám a uvidím, kam dojdeš."

„Jasně, jasně. Tak dobře, představení skončilo, Sparťane," zasyčela. „Teď toho mého přítele pustíš a okamžitě zmizíš z ostrova."

„Nebo?" pousmál se.

„Nebo budeš litovat, že jsi mě kdy potkal," sdělila mu s vážnou tváří a namířila na něj meč. Ovšem ne ten svůj, který jí visel u pasu. Káfsi jako zbraň zvolila druhý, toho dne nalezený. Meč, který Voithó nedával z ruky a ani ona se ho od chvíle, co se k ní dostal, nepustila.

„Opatrně s tím," zasmál se Míro a volnou rukou cvrnknul do čepele. V té druhé držel štít, ale nepředpokládal, že ho bude muset v přítomnosti Káfsi použít. „To je jeho, že? Zajímalo by mě, odkud tu věc má, je vážně šikovná."

„Buď už konečně zticha a jdi mi z cesty," pobídla ho ostrým tónem.

„Nepůjdu," pokračoval Míro s tím stejným pobaveným úsměvem, který ji jen více a více rozčiloval.

„Pak mi nedáváš na výběr," odsekla a ohnala se po něm.

„Hej, dávej pozor!"

Míro odrazil její ránu štítem, a přitom udělal rychlý krok dozadu.

„Podívej se, je tohle vážně nutné?" dodal a odložil přitom štít s přilbou na stranu. „Já tady vážně nestojím o problémy, kolikrát vám to mám ještě říct? Nepřišel jsem sem bojovat, jen se tu snažím dokončit, co můj otec začal."

Tak určitě, odfrkla Káfsi v duchu a ohnala se po něm podruhé.

„Ty si prostě nedáš říct, co?" ušklíbl se, když se jejímu útoku jen taktak vyhnul. „Nuže dobrá, jestli se chceš prát, tak ať je tedy po tvém. Ale co to udělat zajímavější? Pojďme se vsadit."