Magičtí (oba díly ✅)

8. Cesty se kříží

Káfsi si počínala velice organizovaně. Nenápadně se proplížila z paláce a když měla jistotu, že nebyl nikdo poblíž, rozbalila mapu a poprvé se na ni pořádně zadívala.

„Tak dobře, dobře," zamumlala pro sebe. Teď jsem tady, pomyslela si a prstem obkroužila kresbu značící palác. A musím se dostat sem. Za severním větrem. Sever, sever, to je to nahoře, ne? Káfsi se zadívala na mapu a očima opatrně přejela po její horní polovině. Takže tady někde bude ta kobka, pomyslela si spokojeně. Kobka na severu, kobka nahoře. Takhle jednoduchý to je. Výborně, takže mám směr, mám cíl, teď už tam musím jenom dojít. To bude hračka.

Káfsi si to v duchu malovala v těch nejjasnějších barvách a s hlubokým nádechem, výdechem i zamumláním pár slov na dodání si odvah sbalila mapu a vyrazila na cestu. Dle instrukcí se měla dostat do kobky na druhé straně ostrova, ale jak dlouho jí ta chůze bude trvat, to už nevěděla. Když přišlo na cestování, byl její odhad velice slabý, a tak nezbývalo nic jiného než dát nohám pokyn, aby se rozešly. A přitom doufat v ten nejlepší možný výsledek.

***

Káfsi si nedokázala tipnout, jak dlouho již šla. Bylo to bizarní. Přišlo jí, že putuje celou věčnost, zároveň však měla pocit, že kdyby za ní někdo vyjel z paláce na koni, dohnal by ji během chviličky. Znaveně se chytila za hlavu a povzdychla si. Prázdný žaludek a v krku vyprahlo, existuje snad něco horšího? Slunce intenzivně hřálo a byť jí již neviselo přímo nad hlavou, stále v sobě mělo ohromnou sílu. Jediné, co to vyčerpání alespoň trochu mírnilo, byl fakt, že se Káfsi ještě před odchodem s královnou domluvila na tom, že jí pan Sympaťák Alexandros druhý den ráno přinese kromě zpráv ohledně princova možného prodlouženého pobytu na ostrově také nějaké jídlo a pití. Jenže Káfsi přišlo, že do té doby nevydrží.

Blbý princ a blbá svatba, nadávala v duchu, zatímco při cestě divoce točila s mapou ve snaze ujistit se, že jde správným směrem. Co jsem komu jenom udělala, že mám pořád takové starosti? Vždyť jsem před nedávnem pomohla bohovi. Bohovi! Neříkám, že mě měli nějak extra odměnit, to ne, ale mohli mi dát alespoň na chvíli pokoj. Proč mě takhle trápí? To jsem snad prokletá, nebo co?

Káfsi si v tu ránu vzpomněla na Afroditu a její slavný „nikdy nenajdeš lásku" proslov, kterým ji bohyně obdařila (ne, že by o to Káfsi stála).

Ta mrcha, rozzuřila se při vzpomínce na bohyni lásky a krásy. Za tohle určitě může ona! Takové nadělení. Káfsi by vlastně ani nevadilo být navěky nezadanou, zkrátka single. Praktikovala to tak celý život a jak se měla hezky! Celibát na ni tedy nepůsobil zase až tak hrozně, jenže nemít lásku, a ještě k tomu být vdaná? Z toho ji přímo mrazilo. Přišlo jí to tak zvrhlé, mít vztah bez lásky. A Káfsi s jistotou věděla, že kdyby si prince vzala za muže, tak by to tak i dopadlo. Možná, že Míro by k ní po čase dokázal chovat nějaké city, ale ona? Ne. Ona nikdy, Nikdy by toho Sparťana nedokázala milovat, tady nebylo, co k rozmýšlení. Pokud byste v Káfsině slovníku hledali slovo „ne" byl by tam princ Míro a jeho obrázek.

Možná za to mohly myšlenky právě na onoho Sparťana nebo to bylo dílo otravného sluníčka, ale Káfsi na tom začínala být zle. Hlava se jí točila, nohy bolely, hlad i žízeň se stávaly ještě více a více nesnesitelnějšími, a když už si myslela, že ten zatracený severní vítr s tou ještě zatracenější kobkou nikdy v životě neobjeví, tak se před ní zjevila opuštěná stavba. Ach, oddychla si v duchu. To bude ono! Káfsi v myšlenkách jásala. Dokázala to! Dorazila do cíle! Poté však znejistila. Něco na tom místě jí přišlo... zlé. Nebezpečné. Nepřátelské. Zhluboka se nadechla a s nervózním, opatrným krokem přistoupila ke dveřím.

***

Voithó měl hlavu položenou na kolenou a v duchu si nadával. Sluneční paprsky mu tančily po vlasech a jemu bylo jasné, že nastal nový den. Samozřejmě, že toho moc nenaspal, jak by také mohl. Pokud měla Káfsi bezesnou noc plnou obav, tak on zažíval stres na té nejvyšší úrovni. Ruce pevně svázané za zády, ústa převázaná šátkem, který se mu vytrvale zařezával do koutků a do toho všeho tu bylo také to hrozné „vodítko". Jak ponižující. Voithó znaveně zvedl hlavu a pokusil se provaz, který měl stále obtočený kolem krku, alespoň trochu uvolnit, možná ho i nechat klesnout o něco níže, aby se mu lépe dýchalo, ale nevyšlo to. Provaz stále pevně svíral jeho hrdlo a Voithó by věřil, že se po této akci i ještě více utáhl. Evjenik to zkrátka s uzly uměla.

Voithó upřel smutné oči na dveře vedoucí ven. Po princi a Amazonce nebylo již nějakou chvíli ani vidu, ani slechu a pokud by si měl vsadit, jistě byli právě teď v paláci. To mu dávalo dokonalou příležitost k útěku. Kéž by se tak dostal ke dveřím! Voithó věřil, že nebudou zamčené a pokud by se zbavil svého „obojku", tak by útěk nebyl zase až tak nemožnou záležitostí. Našel by Káfsi, varoval by ji, možná i znovu konfrontoval prince, ale to nejdůležitější – odešli by pryč. Zmizeli by zpět domů, kde by mohli naplánovat své další kroky. Vyrazit do protiútoku. Bránit se! Jenže nic z toho nemohl udělat, dokud byl uvězněný v té hrozné kobce.

Voithó zrovna přemýšlel nad svými možnostmi, když se za dveřmi mihl stín. V tu chvíli zpozorněl. Venku určitě někdo stál. Soudě dle kroků to byla jen jedna osoba a zdálo se, že dotyčný, či dotyčná, váhá, jestli má ty dveře otevřít. Voithó se zvědavě nahnul blíže a napětím ani nedýchal. Bylo mu přeci sděleno, že sem nikdo nechodí. Nikdo sem nezabloudí, ani veverka ne! Tak jak je možné, že za dveřmi někdo opravdu stál?

Voithó se pokusil uvolnit si ruce, ale uzel, který je svazoval byl příliš silný. Nikdy předtím nic podobného neviděl, a tak se alespoň pokusil zbavit šátku, který měl přetažený přes ústa. Tímto způsobem by o sobě mohl dát vědět. I když mu ani jeden z těchto pokusů o získání pozornosti nevyšel, dveře se nakonec stejně otevřely.

A ve slunečním svitu se zaleskl nůž.