Magičtí (oba díly ✅)

20. Skladiště

Slunce viselo na obloze stále ve stejném úhlu, takže se skupince špatně odhadovalo, kolik času již od návštěvy u Medúsy uplynulo. Mohlo jít o pár minut, hodin, nebo možná i dní? Káfsi přišlo, že se už takto mrcasili nejméně týden. Znaveně se chytila za hlavu a zamžourala do sluníčka. Byla vyšťavená. Už si ani nepamatovala, kdy něco naposledy snědla nebo vypila. A poslední zbytečky energie, které měla, z ní vytrvale vysával žár slunka, jenž nepolevoval, ale právě naopak. Káfsi přišlo, že s každou další vteřinou byly sluneční paprsky jen intenzivnější a otravnější. Rozhodla se tedy, že odvede pozornost od únavy i těžkého vzduchu, který ji začínal dusit, a zkusí se zaměřit na něco jiného. Zaměstná si hlavu.

„Jakže byla ta věštba?" povzdychla si a obrátila se na stranu, kde vedle ní kráčel Voithó.

„No, bylo tam něco o blížícím se Chaosu a taky zlatém stromku," ozval se zezadu Míro.

„Tebe jsem se ale neptala," odsekla Káfsi.

„Tak pardón," zazubil se na ni. „Dobře, dobře, je to jenom tvoje, Voithó. Zasvěť nás, všeználku!"

„Vaše přání je mi rozkazem," pronesl Voithó kysele a poté se zamyšleně obrátil ke Káfsi. „Pokud si dobře vzpomínám, tak bůh podsvětí mluvil o tom, že se blíží Chaos, který může být zastaven jen tou nejvyšší."

„Hmm, ta nejvyšší," řekla Káfsi zamyšleně. „To hledáme nějakou horu, nebo tak?"

„Spíš nebo tak," ušklíbl se Míro, který rozhodně neměl v plánu někam šplhat. „A máš tam ještě něco?"

„Ještě, že máme zasadit zlatou jabloň a přivolat ji," doplnil se.

„Aha, takže přivoláváme ji," pokračovala Káfsi ve filozofování. „Jako tu nejvyšší, co?"

Tak to by vážně mohla být nějaká ta hora, přesunula své teoretizování do hlavy. A pak, že je tahle věštba jednodušší než ta minulá. To jsme aspoň nehledali žádného Bezejmenného a jen se báli o kejhák. Starý dobrý časy!

„Plán zní jasně," uzavřela to celé Evjenik. „Zasadit zlatý strom, tedy tu jabloň, a..."

„...pak se uvidí," zazubil se na ni Míro.

„Sparťan má asi pravdu," povzdychla si Káfsi. „Víc už vážně nemáme."

„Bohůmžel ne," zavrtěl Voithó hlavou. „Pak už tam byly jen ty hrozby. Chaos musí být zastaven tou nejvyšší, dříve, než bude pozdě," začal s citováním. „Dříve, než vás výčitky doženou. Než nás všechny doženou."

Ty zmíněné „hrozby" však nechávaly Káfsi zcela chladnou. Všichni ví, že každá řádná věštba nějakou takovou musí obsahovat, jinak zkrátka nemůže být nazývána věštbou. A tak ještě chvíli následovali sovu hustým lesem, dokud se před nimi náhle neotevřela mýtina. Ta sama o sobě nebudila rozruch, ovšem skála, ve které se dle všeho nacházela jeskyně, ta už byla jinačím kalibrem.

Ach, jistěže. Jak jinak, pomyslela si Káfsi smířeně. Díra ve skále, to je vážně typické. Aspoň víme, že jsme tu správně. To by nebyli bohové, aby si nezařídili sklad v nějakém kusu šutru.

Všichni se zastavili přímo před vstupem do možného skladiště a vyměnili si mezi sebou zdráhavé pohledy. Podle všeho došli do cíle, přesto měli stále na paměti dobrodružství s Medúsou a tušili, že něco tak důležitého jako je skladiště patřící samotným bohům, bude hlídáno stejně pečlivě, jako si kyklop střeží své jediné oko.