Magičtí (oba díly ✅)

17. Hra na slepou bábu

Káfsi zadumaně přešla k soše, kterou si sova zřejmě vybrala jako své nové místo pro odpočinek. Zvláštní, pomyslela si a s jistou fascinací natáhla ruku, aby mohla to mistrovské dílo lépe prozkoumat. Špičkami prstů se dotkla kamene, který i když se choval jako, no, kámen, tak měla pocit, jako by před ní opravdu stál člověk z masa a kostí. Ta socha zkrátka působila jako živá. Obsahovala takové množství detailů, až z toho šla hlava kolem. Káfsi pomalu a opatrně přejela dlaní po kamenné paži až se dostala k ramenu, přes které se vlnila látka košile. Alespoň tak to vypadalo. Jako skutečná látka neméně skutečné košile, a to nebylo vše. Oblečení, vlasy, vousy, dokonce i zvrásnění kůže, to všechno působilo velice reálně. Jako by Káfsi vážně zírala na člověka, který se za sochu jen vydává. Ale proč by někdo vystavoval takový umělecký majstrštyk uprostřed hlubokého lesa?

„Tady jsou další," ozval se Voithó a ukázal ke skále, kde se kromě zmíněných soch nacházelo i něco na způsob vchodu. Šlo o temný otvor v podobě rozsáhlé jeskyně, ale Káfsi byla z předchozích dobrodružství naučena, že každá „díra" může být vchodem, když jsou do toho zapleteni bohové.

Společně se k tomu prostoru přiblížili a opravdu, těch soch se zde nacházelo o něco více a zdálo se, že je jich dost i uvnitř. Alespoň v místech, kam ještě dosahovalo denní světlo. Co se skrývalo v temnotách, to nikdo z nich netušil.

Káfsi zaznamenala, že toho měly jednotlivé sochy mnoho společného. Kromě propracovaného provedení se jednalo i o jejich výbavu v podobě nejrůznějších mečů, přileb, pancířů, štítů... Všechno to byli vojáci v plné zbroji a Káfsi měla pocit, jako by před nimi stála armáda, která má za úkol někoho či něco chránit. Nebo tomu snad zabránit, aby se to dostalo ven? Při té myšlence zneklidněla. Ten pohled do temného ničeho se jí ani trochu nelíbil a ona věděla, že aby se jí dostalo odpovědí, budou se muset vydat dovnitř. Její domněnku týkající se nemilého výletu krátce nato potvrdila i sova, která zatřepotala křidélky a bez zaváhání vyrazila přímo do černoty před nimi. Vlétla do jeskyně, která podle všeho opravdu nebyla „jen" jeskyní, ale spíše hodně širokým tunelem, kterým se mohli dostat na druhou stranu a zavítat k onomu „skladišti". A dle všeho šlo o jejich jedinou možnou cestu.

Jakmile jejich opeřená průvodkyně zmizela v tmách, tak se za ní Míro bez zaváhání rozešel, ale Káfsi ho ještě stihla zachytit za paži a stáhnout zpět.

„Stůj," hlesla a nervózně se rozhlédla kolem.

„Proč? Máme přeci následovat sovu, ne? Tak ji následuju!" dodal s rozhořčeným hlasem.

Káfsi si však na odpověď dala ukazováček před ústa a pobídla ho tím gestem k mlčení.

„Něco mi tu nesedí," zašeptala a zoufale se v hlavě snažila poskládat všechny nové informace do fungujícího celku. Díra ve skále, pomyslela si. A tolik soch, je tady tolik soch. Zvláštní, všechno jí to přišlo povědomé. Nepříjemně povědomé, ale ona nedokázala říci proč. Byly to dílky skládačky, které do sebe ne a ne zapadnout. Sochy podobné lidem, kde to jenom slyšela. Kámen, který předtím mohl být člověkem. Nebo, že by tím člověkem vážně byl? A tehdy jí hlavou problesklo jméno. Jedno velice nepříjemné a děsivé jméno.

Medúsa.

V tu chvíli by si Káfsi nejraději nafackovala, bylo to tak zřejmé. Tak moc zřejmé! Hned prince pobídla, ať se nikde zbytečně nerozhlíží a poté ho dotáhla ke zbytku výpravy, kde všem pověděla o svém nejnovějším zjištění.

„Je tady Medúsa," zašeptala do znovu vzniklého kroužku. „Kdo se jí podívá do tváře, zkamení," sdělila jim slova, která byla nejen mezi Řeky o této bytosti tak moc známá.