Magičtí (oba díly ✅)

24. Smíření

Voithó se bezmocně nakláněl nad okrajem vodopádu. Vše se seběhlo tak rychle. S hrůzou v očích sledoval, jak se mu Káfsi ztrácí. Tak jak je možné, že na ni právě teď zíral? Jak je možné, že Káfsi už nepadala do vodních hlubin, ale stála jen kousek pod ním? Na tuto otázku překvapivě neznala odpověď ani ona sama. Káfsi se nacházela v jakési obří zemité misce, jako by byla jen mňamkou pro nějakého kyklopa. Byla to přesně tato „miska", která zachytila její pád, která jí zachránila život. Háček byl v tom, že ještě před vteřinou tam ta věc nebyla. Nemohla být! Něco tak ohromného by přeci Káfsi nepřehlédla. Obří skalnatá miska přilepená k vodopádu, mohl za tím snad stát Magický?

Když se Káfsiny nohy znovu dotkly země, té opravdové reálné a nikdy-jsem-tě-neviděla-radši země, tak si přišla jako ve snu. V tu chvíli z ní opadl veškerý stres a ona vysíleně klesla do trávy.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí Voithó opatrně, když spatřil rudé fleky na jejích rukách. Bolestivý pozůstatek lasa Artemis.

Káfsi unaveně zvedla hlavu a několikrát zamžikala.

„Hmm, hmm," přitakala a nechala si od něj pomoci do stoje. Byla celá promočená, vlasy se jí lepily na tváře a cítila, jak se do ní dává neskutečná zima. Po těle jí vyskákala husí kůže a ona se celá roztřásla.

„Vezměte na ni další laso," obořil se na vojáky Fóvos a poté nervózně přešel k vodopádu. „Vážně šikovná věc," řekl princ uznale při pohledu na onu tajemnou „misku". „Ale to sis vážně myslela, že se na tom schováš?" ušklíbl se směrem ke Káfsi, která přes sebe měla nyní přehozený černý plášť.

„J-ještě před v-v-vteřinou tam neb-b-byla," odpověděla Káfsi s drkotajícími zuby.

„Opravdu? A jak by se tam asi tak mohla," začal princ, ale najednou se zarazil. „Že by další Magický?" Jeho oči se zúžily a zaměřily na jednoho jediného člověka. „Voithó," řekl princ jedovatě. „Nechceš mi k tomu něco říct?"

Voithó na princovu otázku nijak nereagoval, jen přidržoval svůj plášť kolem Káfsiných ramen, aby jí nespadl.

„Ta skála se tam neobjevila jen tak. Zachránila Káfsi život, takže to udělal někdo, kdo ji musí mít vááážně moc rád," odfrkl princ a přešel k němu.

Káfsi se na něj tázavě zadívala. Mohl být Voithó opravdu jejich hledaným Magickým?

„Tak co?" ušklíbl se princ a namířil na něj svůj meč. „Nemáš mi k tomu co říct?"

Voithó se zhluboka nadechl. Zdálo se, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Nakonec udělal krok dopředu a sundal si helmu z hlavy.

„Je to tak," řekl hrdě a upustil helmu na zem. „Jsem to já. To já patřím k Magickým."

„Mělo mě to napadnout," zasyčel Fóvos zlostně. „Jste jako molové. Jednoho zamáznete a hned se objeví dva další. A teď... Odveďte je," kývl na své vojáky, kteří se však zdráhali cokoli podniknout. „Tak na co čekáte?" obořil se na ně. „On už není velitel královské gardy, žádný Magický jím nemůže být."

„To je naprostá pravda," přitakal Voithó s klidem. „Již nejsem velitelem královské gardy," zopakoval jeho slova a tasil meč, který na prince s lehkým úsměvem namířil. „A nemám tak povinnost bránit celou královskou rodinu, že?" dodal příkře.

„Co se tím snažíš říct?" řekl Fóvos zlostně a ucouvl.

„Že pokud se chcete ke Káfsi dostat, tak musíte nejprve přese mě," odpověděl mu Voithó rázným hlasem.