Magičtí (oba díly ✅)

17. Symbol změny

„Vše bude v pořádku," řekla Afrodita jemně, když viděla Káfsin skleslý výraz.

Po smrti Sophiase vydal král nařízení, že Sophias nesmí být pohřben. Takové pocty se mu jako Magickému nesmí dostat. Jenže Káfsi něco takového nemohla přijmout. Sophias byl její přítel, ne potrava pro divou zvěř! Musel být pohřben, jinak by jeho duše nikdy nedošla pokoje. Potají tedy nakladla na Sophiasovo tělo hlínu a písek, aby byl rituál dokončen a on tak došel klidu. Jenže se na ni přišlo. Perífamos se dozvěděl, že někdo porušil jeho vůli, a to byla ta poslední kapka. Účast v turnaji a krytí dalšího Magického byly pro krále už tak neprominutelné prohřešky, ale teprve až pohřbení Sophiase Káfsi dostalo do šlamastyky v podobě vyhnanství. Přišla o status princezny a její život dostal podobu zvířete v kleci, které se nedokázala zbavit. Nejprve šlo o věčný dozor vojáků a nyní... bohů.

„Zapomeň na ně," pokračovala Afrodita konejšivě a přerušila tak Káfsino vzpomínání. „Zapomeň na něj," dodala bohyně a ukázala k Hádovi. „Svůj osud máš ve svých rukách, je na čase, abys myslela na sebe. Na to, co je nejlepší pro tebe, ano? Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat. Tak co na to říkáš? Hádés ti přinese jen samé problémy, nemusíš s ním zůstávat. Nepotřebuješ žádného boha podsvětí, abys byla šťastná."

„Máš pravdu," přitakala Káfsi zamyšleně. „Nepotřebuju ho."

Afrodita jí věnovala zářivý úsměv.

„Ale on potřebuje mě," pokračovala Káfsi a úsměv bohyni zamrzl. „A já nikdy neopouštím lidi, co mě potřebují. A bohy," dodala rychle. „Zkrátka neopouštím lidi a bohy, co mě potřebují. Takže nás už, prosím, nechte na pokoji, ano?" pokračovala Káfsi jistým hlasem. „Protože ať už je jeho plán jakýkoli," dodala zatvrzele, „tak vyjde."

„Hmm, Artemis tě odhadla velice dobře," řekla Afrodita s jistou odměřeností. „Uvědomuješ si, že sis nyní udělala dalšího nepřítele? Dalšího mocného nepřítele, abychom byli přesnější?" Afrodita si dala záležet, aby dala důraz na slovo „mocný". „Když mě teď odmítneš, čeká tě život bez lásky. A můžeš mi věřit, že něco takového je horší než smrt. Opravdu chceš takovou oběť podstoupit pro někoho, koho ani neznáš?"

„Už jsem udělala spoustu šíleností," zamumlala Káfsi na odpověď. „Tohle je akorát další položka na seznam."

„Jsi velice zvláštní člověk, Káfsi," řekla Afrodita zamyšleně, když od ní kráčela pryč. „Ze všech bohů ses postavila na stranu toho nejvíce ztraceného. Proč?"

„Hádám, že toho máme prostě hodně společného," ušklíbla se Káfsi.

„To jistě. Pak tedy na neshledanou, Káfsi," řekla Afrodita klidně. „Doufám, že svého rozhodnutí nebudeš litovat."

S těmito slovy se s Káfsi rozloučila a pomalu se jí začala ztrácet před očima, dokud po ní nezůstal jen vzduch vonící po plátcích růží.

„Litovat?" pousmála se Káfsi nad posledním slovem bohyně. „To slovo neznám," řekla do prázdna, a přitom si byla až moc dobře vědoma toho, že lže. V tu chvíli Káfsi litovala mnoha věcí, jen netušila, jestli dostane šanci ještě některou z nich napravit.

Když Hádés s východem slunce otevřel oči, spatřil Káfsi, jak sedí opodál a mlčky se na něj zubí.

„Dobré ráno," pozdravila ho s úsměvem na rtu.

„Ráno?" zaváhal a chytil se za hlavu. „Asi je to se mnou čím dál tím horší," dodal a ztěžka se vytáhl do sedu. „Já vážně usnul?"