Magičtí (oba díly ✅)

7. Kdo je tady sobec?

Káfsi toho večera nemohla usnout. Byla nervózní. Vyděšená. Takřka na sesypání. Radost z rodinného shledání v ní sice ještě stále příjemně doznívala, ale tento pocit byl velice rychle přehlušen starostí. Voithó, pomyslela si sklesle. Nechápala to, Voithó zmizel. Voják, který dostal za úkol počkat na jeho návrat, se do paláce navrátil s tím, že na to místo nikdo nedorazil. Jak jako „nikdo nedorazil"?

Káfsi to nedávalo smysl. Voithó by ji neopustil. Ani teď, ani nikdy jindy. Najednou na ni celý ten ostrov působil nebezpečně. Předtím ho vnímala jako Elysium, ráj na zemi, zkrátka místo plné slunce a pohody. Jenže nyní jako by tu cítila něco zlého, nebezpečného. Káfsi zneklidnila a přetočila se na bok. Její zlá předtucha pomalu nabírala na síle a ona měla pocit, že se k ní žene něco velkého, ale co? A odkud? Co je tím zdrojem? Kdo je tím zdrojem? Že by snad samotný král Provlimos? Káfsiny již tak znatelné obavy ohledně této osoby ještě posílily. Královna se ji sice celý den snažila uklidnit, ale Káfsi cítila, že je opatrnost na místě. Potom, co viděla, čeho všeho byl její otec schopný, měla problém s důvěrou, a to hlavně, když přišlo na muže v nějaké vyšší funkci. Muže s autoritou. Většina noci tak pro ni byla bezesnou. Káfsi mžikala do tmy a nechávala se unést vlnou stresu, která s ní několikrát narazila do útesů obav, než ji konečně „vyplivla" na ostrově beznaděje.

Noc plnou strachu, stresu a trápení nakonec vystřídalo ráno, které však překvapivě dokázalo vyřešit jednoho z jejích strašáků. Byť Voithó ještě stále nebyl k nalezení, setkání s králem Provlimem proběhlo bez problémů! Když Káfsi dorazila do trůnního sálu a stanula Provlimovi tváři v tvář, tak byl král... přívětivý? A milý? To bylo velice nezvyklé, a i když se vzhledem podobal jejímu otci, tak povahu, tu měl naprosto odlišnou. Král Provlimos byl vstřícný a Káfsi v jednu chvíli přišlo, že dokonce i zavtipkoval. To jí na moment vykouzlilo úsměv na tváři. Mamka má vážně štěstí, pomyslela si, když viděla, jak královna vedle něj září jasněji než žárovky, které byly přítomné v Athénině „zašívárně", kam Káfsi zavítala při hledání odpovědi ohledně rozbitého kompasu. Podobně jako v té jeskyni se však ani zde Káfsi moc dlouho nezdržela.

Tak kdepak se ten Voithó toulá, pomyslela si mrzutě, rozhodnutá, že ho půjde hledat. Nešlo o nijak promyšlenou akci, zkrátka vyrazí za nosem. Koneckonců, po ostrově se mohla svobodně pohybovat, tak proč toho nevyužít? Dá si menší procházku po okolí, nic zásadního. To by bylo, aby ho neobjevila.

„Princezno Káfsi!" ozval se znedaleka voják dříve známý jako pan Sympaťák. Káfsi ho poznala dle hlasu, a dokonce už znala i jeho jméno. Alexandros.

„Ano? Děje se něco?" zeptala se ho s úsměvem, ale když se jí pohled stočil k jeho rukám, zamrazilo ji. „Počkat, tohle, tohle, tohle," začala, ale nebyla schopná pokračovat. „To je přeci jeho meč!" vyhrkla. „Ale jak?"

Káfsi tu zbraň dobře znala, Voithó ji prakticky nedával z ruky. Rozhodně to je jeho meč. Jeho.... meč, zopakovala v duchu. Ale Voithó ho přeci nikdy neodkládal. Nikdy by ho neopustil, nenechal by ho někde jen tak ležet!

„Našel se nedaleko přístavu, ale po vašem společníkovi se slehla zem," vysvětlil Alexandros. „Je mi to líto, nevíme, kde je nyní."

„To je jeho zbraň?" zaváhala královna, která za doprovodu Provlima vyšla za Káfsi ven.

„Ano," přikývla na souhlas. „Voithó, on je v nebezpečí! Je to horší, než jsem si myslela, musíte mi pomoct ho najít!" zanaříkala a upřela na ni prosebná očka.

„A víš jistě, že je to takto vážné?" zeptala se jí královna, která byla přesvědčena, že je jejich ostrov bezpečným pro všechny a všechno. „Třeba ho jen ztratil. Zapomněl. Možná se s někým zapovídal, někoho potkal a přijde za námi později."