Magičtí (oba díly ✅)

3. Tak se znovu setkáváme

Zbytek cesty prospali, tedy alespoň Káfsi tak učinila. Usnula téměř okamžitě a vůbec jí nevadilo, že se ještě stále nachází na moři. Nedokázala to vysvětlit, ale když byl Voithó poblíž, tak se cítila bezpečně. Tak moc bezpečně.

Jakmile z ní opadl nahromaděný stres, stočila se do klubíčka a stále ještě zabalena v ovčí kůži usnula tvrdým bezesným spánkem. Nevěděla, jak dlouho spala, ale když oči znovu otevřela, byl již Voithó na nohách. Pro to existovala jen dvě vysvětlení: buď se probudil dříve než ona, nebo nešel spát vůbec a místo toho dohlížel na to, aby se dostali do zamýšleného cíle. Káfsi měla podezření, že šlo o to druhé. Viděla, že má pod očima tmavé kruhy a domyslela si, že si Voithó vůbec nedopřál odpočinek. Nedostatek spánku však zjevně neovlivnil jen jeho vzhled, ale i mysl. Vzhledem k nápadu, který z jeho úst vyšel, dávalo smysl, že Voithó nejenže celou noc probděl, ale ještě se musel něčím nepěkně udeřit do hlavy. Jinak si nedovedla vysvětlit, jak mohl přijít na něco tak šíleného, bláznivého a... zvrhlého!

„Doplaveme tam," oznámil jí s úsměvem na tváři.

Jejich loď se zřejmě přiblížila k ostrovu natolik, že se mu skok přes palubu zdál ideální záležitostí, avšak Káfsi jeho návrh samozřejmě nepřijala s velkým nadšením. Vlastně ho nepřijala vůbec.

„Takže doplaveme?" zeptala se ho skepticky. „Ó, ano, jistěže. Tohle ráno je jak dělané na koupačku. A potom si můžeme sednout pod strom a dát řeč s bohem. Třeba taková Artemis, nás určitě moc ráda uvidí," dodala jedovatě.

Káfsi nechápala, jak na takovou hloupost Voithó vůbec přišel. Vždyť o ní přeci věděl, že je zapřisáhlý neplavec! Něco takového zkrátka nepřipadalo v úvahu a její názor nedokázal změnit ani moment, kdy s ní Voithó nasdílel své obavy z protiproudu, který by je mohl od ostrova zase vzdálit.

Nějaký protiproud mi může být ukradený, odfrkla v duchu. Té vody se ani nedotknu, stála si neoblomně za svým, jenže ani Voithó se nevzdával.

„Neboj se," zazubil se na ni. „Máš přeci tohle," řekl a ukázal na sponku ve tvaru rybičky, kterou měla Káfsi připnutou na oblečení.

„Chápeš, že po mně chceš, abych skočila přes palubu?" zavrčela mu na odpověď a obranářsky si zkřížila ruce na prsou.

„Není to daleko," opáčil a z paluby uvolnil několik prken, na kterých se zřejmě měla Káfsi později plavit. „Navíc, když zůstaneš v klidu, dostaneme se tam během chviličky. Prakticky si nevšimneš, že jsi ve vodě."

„A tady se pleteš, já jsem totiž zatraceně všímavá," odsekla. „Prostě zůstaneme tady. I kdyby se naše loď od ostrova nějak extra vzdálila, určitě se dříve, nebo později objeví pomoc. Něco takového je tisíckrát lepší než se cachtat ve vodě."

„To jsi mi ale měla říct dřív," řekl a s tajemným úsměvem ji chytil za ruku.

„Dřív? Dřív než co?" zaváhala a pak ucítila, jak ji Voithó stáhl k sobě a odrazil se.

Já tě nenávidím, supěla v duchu, když si uvědomila, že se ocitla ve vzduchu. Zprudka zavřela oči.

Následovalo dvojcáknutí a oba skončili ve vodě.

„Dobrý?" zasmál se Voithó, když viděl, jak se Káfsina hlava vynořila nad hladinu a s rozhněvaným pohledem začala s vykašláváním vody.

„Dobrý?" vyštěkla po něm. „Ty... ty!" vyhrkla, neschopna si vzpomenout na nějaké vhodné ostré slovo. „Víš, že jsi mě mohl zabít?"