Magičtí (oba díly ✅)

11. Rozlučka a výprava na moře

Znovu na moři. Káfsi se po vstupu na loď zvedl žaludek a už se neuklidnil. Ještě stále měla před očima matčin ustaraný výraz, když jí po svém návratu do paláce oznámila, že se musí opět rozloučit. Královna v tu chvíli vůbec nechápala, proč její dcera tak náhle odjíždí, navíc v doprovodu prince, onoho Sparťana, se kterým i sama Káfsi prakticky před několika hodinami nechtěla mít nic co dočinění, ale její rozhodnutí respektovala. Musela. Nic jiného jí ani nezbývalo a Káfsi díky tomu věřila, že se jí povedlo královnu trochu uklidnit a alespoň částečně zaplašit její obavy. Jistá si tím však nebyla. Pravdu jí přeci říct nemohla, ta byla těžce uchopitelná i pro ni samotnou. Jen s obtížemi by se jí vysvětlovalo, že mají bohové Olympu (už zase) potíže a že z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu je do toho (už zase!) zapletena její maličkost. A tak se jen zmínila o tom, že musí odcestovat, ale určitě se jí brzy ozve a zase ji i krále navštíví.

Káfsi pohlédla do slunce a zhluboka se nadechla. Nádech a výdech, přesně to potřebovala. Potřebovala opět cítit kontrolu. Potřebovala najít ve veškerém tom chaosu klid, a tak praktikovala svou rutinu z pirátské lodi. Další nádech, při kterém nasála do nosu mořský vzduch, jehož slanost cítila až na jazyku. Bylo to tak příjemné. Takhle asi chutná svoboda, pomyslela si a znovu naplnila plíce mořským vzduchem. Z dálky k jejím uším doléhal rozčilený hlas, ale tím se neznepokojovala. To se Alexandros snažil namotivovat námořníky, aby se neflákali a Káfsi se přitom neubránila úsměvu. Ten to s lidmi opravdu uměl. Přesně věděl, kdy má nasadit hodného vojáka a kdy zase zlého.

„Nějaké zprávy od boha podsvětí?" ozval se Voithó, který se k ní připojil na přídi.

„Ne, ale on se jistě už brzy objeví," odpověděla mu s lehkým úsměvem.

Pokud ji minulé dobrodružství něčemu naučilo, pak tomu, že se na Háda může spolehnout. A také tomu, že když nevíš, co dál, vyrazíš do Delf.

„Víš, co bych si teď vážně přála?" obrátila se na něj po chvíli se zasněným tónem a Voithó mlčky zavrtěl hlavou. „Aby tu byli Alexander a Nero," povzdychla si. „Ti noví jsou totiž vážně příšerní."

„Mně o tom povídej," zasmál se. O tom, jak jsou „ti noví vážně příšerní" si již stihl udělat obrázek.

„No, vidíš, a to jsem se tě ani nezeptala, jak to vlastně zvládáš?" vyhrkla. „Vždyť oni tě přeci přepadli. Zajali! Spoutali! Oni jsou takoví," začala, ale v tu chvíli si nedokázala vzpomenout na žádnou dobrou nadávku. „Jsou to škeble," řekla nakonec. „Ano, jsou to škeble."

„Škeble?" zopakoval po ní Voithó pobaveně.

„Přesně tak, škeble," stála si za svým. „Jsou slizcí, nedobří a z hlubin moře, které je tím nejpříšernějším místem, co jde."

„Hmm, to dává smysl," přitakal s úsměvem.

„Že jo? Vždyť jsem to taky vymyslela."

„To ano. A jak se ti líbí plavba tím nejpříšernějším místem, co jde?" popíchl ji.

„Je to vážně paráda," odsekla. „Nikdy mi nebylo líp a... Ach, jo. Proč tam nemůžeme prostě doletět? Létání by bylo o tolik lepší!"

„Dovolím si nesouhlasit."

„Ale vážně, jen se zamysli!" nevzdávala se. „Létání je skvělé! Mám pocit, že ho nedokážeš ocenit, protože jsi ho zažil jenom jednou a přitom jsi, však víš, nedával moc pozor," pousmála se.