Magičtí (oba díly ✅)

23. Pád

Káfsi ještě chvíli zírala na sytě zelenou barvu kompasu, která jí svým odstínem připomínala hebounký mech.

„Skvěle," zajásala, když z ní opadla prvotní nervozita. „Další Magický musí být někde blízko!" řekla a celá se rozzářila.

Společně se vydali směrem, kde předpokládali, že se jejich hledaný Magický nachází. Kompas nepolevoval v záři a Káfsi věřila, že jdou správně. Došli až na konec lesa, kde je však čekalo překvapení v podobě peřejí. Káfsi zděšeně ucouvla.

Voda, pomyslela si zhnuseně a podívala se, kam se ty vlny ženou. Následoval hluboký povzdych. A to jsem si myslela, že už nemůže být hůř, pomyslela sklesle.

Stáli nedaleko vodopádu. Pro Nero to byla možná běžná záležitost, pro Káfsi šlo však o strašáka ohromných rozměrů. Ale vždyť vodního Magického už máme, rozčilovala se v duchu. Doufala, že jde jen o chybu. Že se mají vydat jiným směrem, jenže kompas si vesele zářil dál.

„Opravdu jsme tady správně?" zaváhala Káfsi a bázlivě přešla až ke břehu, kde si klekla a vykoukla přes okraj do vody. Jako by snad čekala, že na ni zpod vodní hladiny vykoukne tvář hledaného Magického. Jenže se nic nedělo. Káfsi viděla jen rozbouřenou vodu.

„No, aspoň se dáme trochu do pucu," řekla Nero bezstarostně a obrátila se k Hádovi. „Ten Magický tu nikde není, pokud se nemýlím. Tak se můžu aspoň vykoupat, ne?"

„Jen si poslužte," řekl Hádés odměřeně a vydal se podél břehu.

„A nekoukat," osočila ho Nero, byť měla v plánu si ve vodě smočit jenom nohy.

„Jistě, jistě," zamumlal Hádés a nevěřícně přitom zakroutil hlavou. „Jako bych snad neměl svých starostí dost," zanadával šeptem, zatímco se dívkám vzdaloval.

„Já už mu vážně nerozumím," povzdychla si Káfsi. „V jednu chvíli je všechno v pohodě a v další bum! Máme tu morouse, co dělá, jak pro něj vůbec nejsme důležití."

„Vždyť je to bůh. Hádám, že pro něj vážně neznamenáme vůbec nic," procedila mezi zuby Nero. Sundala si sandály a schladila si nohy ve vodě.

„Hmm, to je dost možná pravda," zamumlala Káfsi. „Ale nemusí si od nás držet zase až takový odstup, ne? Jsme v tom přeci společně. A," zarazila se. „Neslyšela jsi něco?" dodala a ohlédla se k lesu.

„Vůbec nic. Ty se neopláchneš?" pobídla ji Nero, která si zatím ošplíchávala podpaží.

„Určitě ne," řekla Káfsi jistě a zatočila se s kompasem okolo své osy. Zář byla tak silná, že šlo jen těžce poznat, zdali se mají vydat vlevo, či vpravo.

„Počkej, ty se jako vážně neopláchneš?!" vyhrkla. „No, ale měla bys. Původně jsem ti nechtěla nic říkat, ale už docela zaváníš," ušklíbla se Nero.

„Héj!" zvolala Káfsi ukřivděně a poté se znovu ohlédla. „Vážně jsi nic neslyšela?"

„Nech si ty výmluvy, ano?" řekla Nero pobaveně. „Jenom měníš téma, abys nemusela k vodě."

„Já se ale nevymlouvám," bránila se Káfsi. „Něco tam je," dodala šeptem.

„Tak už s tím přestaň," osočila ji Nero.

„A s čím?" zeptala se a opatrně přešla k lesu. Skrze husté stromy nedokázala určit, jestli na druhé straně opravdu někdo je, nebo má jen slyšiny.