Magičtí (oba díly ✅)

4. Vzdej se

„Proč to děláš?" ušklíbl se Míro, když se jejich meče již poněkolikáté zkřížily. Nezdálo se však, že by prince tento souboj nějak zvláště stresoval, vlastně právě naopak. Míro působil velice jistým dojmem. Byl si vědom toho, že má nad svým protivníkem nepopiratelnou výhodu síly a energie, a tu také využíval naplno. Princ se pohyboval razantně a každý jeho krok byl velice intenzivní, někdo by řekl až hrubý. Působil jako býk, který se utrhl ze řetězu a nyní se chystá soupeře rozcupovat na kousíčky. Síla mu opravdu nechyběla, ale možná za tím stál také fakt, že za sebou neměl tak náročné dny jako právě Voithó.

Pokud Káfsi zažila dobrodružství s bohem podsvětí, tak on si prošel menší neshodou s jeho bratrem známým také jako „nejvyšší z bohů". A kdykoli Voithó jen pomyslel na blesky, které na něj ještě před nedávnem Zeus vrhal, tak se mu hrůzou div nezježily i chloupky za krkem. Nu, a pak tu ještě byla celá ta událost s piráty a sirénami, která mu též moc nepřidala. Takový nápor by dokázal ustát snad jedině polobůh a dávalo tedy smysl vzdát se a vyhovět princi, splnit jeho podmínky. Jenže Voithó ze střetu nevycouval. Ne, on bojoval a dokonce věřil, že by mohl vyhrát. Počínal si velice obratně a nenechal se svým nedostatkem sil zastrašit. Díky adrenalinu byla část jeho únavy pryč a každý sval měl v plné pohotovosti, připravený zasadit princi úder, který by mohl být zároveň i tím posledním. A tak zatímco se Míro spoléhal „jen" na sílu svých úderů, on při boji více zapojoval hlavu. Musel. Voithó věděl, že jinak by proti princi neměl vůbec žádnou šanci. A tak prováděl úsporné, přesto stále účinné, pohyby, a i když měl pocit, že musí jejich souboj co nejrychleji ukončit, tak se stavěl více do obranné pozice, a přitom trpělivě vyčkával na tu správnou chvíli.

„Proč vzdoruješ?" pokračoval Míro v popichování, ale Voithó na jeho dotaz nijak nereagoval. V jeho tváři se v tu chvíli zračilo jen odhodlání a vytrvalé soustředění.

Nesmí se dopustit zbrklosti v podobě nepromyšleného útoku, musí mít stoprocentní jistotu, že to vyjde. Voithó nebyl ve stavu, kdy by si mohl dovolit dělat chyby a věděl, že mu stačí udělat jen jeden přešlap a již se z toho nezotaví. Zatímco princ dokázal vše zachraňovat rychlými reflexy, on na něco takového již neměl kapacitu. A tak jen trpělivě čekal na chybu oponenta, na drobné zaváhání, slabší moment, který proti němu bude moci využít. A ona chvíle nakonec opravdu přišla!

Princ užuž otvíral pusu, aby mu sdělil další ze svých rýpavých „Proč to jenom děláš?" dotazů, a právě tehdy ho Voithó překvapil ostrým výpadem, kterým jej srazil k zemi. Voithó bez zaváhání namířil čepel meče na princův krk a snažil se přitom ovládnout třas ruky, u které měl pocit, že mu brzy upadne. Jejich souboj se zdál být u konce a únava, kterou díky adrenalinu držel po celou dobu alespoň zčásti na uzdě, se nyní dostavila v plné síle. Jeho nohy byly najednou tuze těžké, působilo to jako by je měl z olova, stejně tak i obličej nesl rudý odstín vyčerpanosti. Voithó cítil množství krve, která mu pulzovala v tvářích a hrudník se mu zběsile zvedal pod náporem vzduchu, který vdechoval a vydechoval v marné snaze získat nad tělem opět kontrolu a uklidnit se.

Možná proto Míro nevypadal, že by si ze své situace dělal těžkou hlavu. I když to byl právě princ, kdo se z nich dvou ocitl na zemi, na pomyslném dně se nacházel právě Voithó. Dalo by se tedy říci, že ho fakt, že leží na zádech a někdo na něj míří zbraní, nijak neznervózňoval. Spíše jen bavil.

„Nechám vás žít," vydechl Voithó ztěžka, přesto ještě stále držel zbraň blízko princova hrdla. „Ale už se nám nepleťte do cesty."

„Heh, tak teď jsem vážně rád, že jsem tě nepodcenil," sdělil mu Míro se zářivým úsměvem.

„Cože... nepo-nepodcenil?" zopakoval po něm zadýchaně a oddálil od něj meč.