Magičtí (oba díly ✅)

9. Skok do neznáma

 „Musím odejít," ozval se za Káfsinými dveřmi hlas královny.

„Ne, neodcházejte," naléhal Sophias. „Co tu bez vás budeme dělat?"

„Je to jediné řešení, Sophiasi, a ty to víš," odpověděla rázně. „Nikdy bych si neodpustila, kdyby se mé holčičce něco stalo. Slib mi, že se o ni postaráš."

„Ale... "

Káfsi slyšela, jak chce Sophias protestovat. Nedivila se mu. Sama chtěla v tu chvíli vyběhnout z pokoje a zastavit ji. Docupkat k ní, obejmout ji kolem kolen (protože výš v té době ani nedosáhla) a říct jí, ať nikam nechodí. Ať ji neopouští. Ale neudělala to. Místo toho jen se zavřenýma očima poslouchala, o čem si před jejím pokojem povídají.

„O prince se nebojím, král ho bude střežit jako oko v hlavě, ale u Káfsi," řekla smutně. „Potřebuje vědět, že je milovaná, rozumíš?"

„Ano, na mě se můžete spolehnout," slyšela Sophiasův ustaraný hlas.

„O tom nepochybuji," řekla královna vlídně a dveře pokoje se zlehka otevřely.

Káfsi stiskla víčka o něco pevněji k sobě a předstírala, že spí. Věděla, že nesmí promluvit. Tak zněla Sophiasova instrukce, když jí říkal, že se s ní královna bude chtít rozloučit. Musí spát. Pro obě strany to tak bude jednodušší.

„Miluji tě, Káfsi," zaslechla matčin vlídný hlas a její vlasy Káfsi polechtaly na tváři. „A to se nikdy, nikdy nezmění. Možná to teď vypadá, že tě opouštím, ale to není pravda. Vždycky budu s tebou, ano? Vždycky."

Káfsi po těchto slovech nedokázala udržet slzy, ale oči neotevřela. Královna jí rukou usušila tvář, narovnala se a bez dalších slov odešla z pokoje ven.

„Spala?" zeptal se Sophias čekající venku.

„Je to hodná holka," odpověděla královna a zavřela za sebou dveře.

To bylo to poslední, co od ní princezna slyšela.

***

Káfsi probudilo zatřepetání křídel. Znaveně otevřela oči a odstranila dřevěnou zástěnu v okně, takže do nuzně vypadajícího pokoje přivítala trochu toho sluníčka. Zívla a pak se usmála. Na dnešek se těšila, čekal ji totiž výlet. Káfsi vyšla z pokoje, kde narazila na svou opatrovnici.

„Dobré ráno, Baukis," pozdravila ženu, která zrovna na stůl přinášela mísu s ovocem.

„Princezno, tak vy už jste vzhůru?" podivila se Baukis.

„Ale no tak, kolikrát už jsem ti říkala, abys mě neoslovovala ‚princezno'. Tou už nějakou dobu nejsem, vzpomínáš?" ušklíbla se Káfsi.

„Omlouvám se, pořád na to zapomínám. Nedáš si?" řekla a ukázala na mísu s ovocem. „A vůbec, co děláš tak brzy ráno na nohou?"

„Nemůžu se dočkat rozvážky!" zvolala Káfsi nadšeně. „Je všechno připravené?" řekla a vzala si z mísy jablko.

„Filémón ti už včera vše naložil na vozík. Od té doby, co jsi k nám přišla, jsou ty amfory pokaždé tak krásně namalované a my máme tolik zájemců, že nevíme, komu vyhovět dřív. Máš talent," vychvalovala ji Baukis.