Magičtí (oba díly ✅)

26. Setkání s okřídleným sandálem

Káfsi obezřetně postupovala ke křoví, ve kterém předtím spatřila pohyb. Byla si jistá, že se tam někdo schovával. Ale kdo? Snad ne další nepřítel?

Voithó šel v jejích šlépějích a když se k němu s tázavým pohledem obrátila, tak jí přikývnutím naznačil, že může postupovat dál. Sám si položil ruku na jílec meče a vydal se ke křoví z druhé strany, aby mohl dotyčného překvapit.

„Káfsi?" ozvalo se odtamtud a jmenovaná zpozorněla.

„Ano?" zaváhala. „Pane Křoví?"

S opravdu nejvyšší opatrností nakoukla za křovisko a tehdy spatřila naprosto neznámého mladíka, který se s ležérním úsměvem opíral o kmen stromu a žužlal přitom stéblo trávy. Z pohledu na něj ji upoutala hlavně lesklá přilba se křidélky, kterou měl na hlavě a podobně okřídlené sandály. Ještě nikdy nic podobného neviděla.

„My se známe?" zaváhala a přistoupila k němu.

„Ó, ano, ehm," odkašlal si pan Křovinář a narovnal se. „Omluvte mé způsoby, pobytem ve vězení mé sociální schopnosti poněkud zakrněly," zasmál se. „A pak tu byla celá ta věc s Chaosem, to vám taky moc klídku nepřidá."

„Počkat, říkal jsi pobyt ve vězení?" zopakovala. „Takže ty jsi jeden z bohů? Od Háda?"

„No, ano. Jsem jeden ze sympaťáků z Hádovy strany," zazubil se na ni. „Hermés, jméno mé. A nemusíte se mě bát," prohlásil směrem, kde stál s mečem připravený Voithó. „Poslal mě Hádés. Námžel se ocitl v podsvětí dříve, než vám stihl poděkovat za záchranu světa, Olympu, a tak vůbec. No, a to je ta chvíle, kdy nastupuji já. Mám vám vyřídit jeho dík a také jednu zprávu. Nyní cituji: ‚Bohové nikdy nespí.'"

Káfsi po těchto slovech zamyšleně nakrčila obočí.

„A co z toho plyne pro nás?" zeptala se ho nakonec.

„Co já vím," pokrčil posel bohů bezstarostně rameny. „Já jen vyřizuji zprávy, teda mám toho samozřejmě víc, ne, že ne, ale zprávy a cestování, to je takový můj oblíbený balíček."

„Jistě, nejste ještě také ochránce poutníků?" zeptal se ho Voithó nejistě.

„Dobře, že to zmiňuješ, ano," pochválil ho Hermés. „A nejen to, jsem též ochránce hranic, obchodníků, řečníků, vynálezců, zlodějů," dodal a s posledním slovem mu věnoval úsměv od ucha k uchu.

Voithó v tu chvíli raději předstíral, že to neslyší, ale Káfsi zřejmě jeho narážka pobavila.

„A už jen to, že jsi mě teď chtěl vzít naplocho mečem, je důvod, proč vám tak moc fandím," pokračoval Hermés zvesela. „Nesedět tehdá ve vězení, taky bych si s vámi zacestoval," dodal zasněně.

„A nemohl bys místo toho pro nás něco vyřídit?" obrátila se na něj Káfsi.

„Jsem posel bohů," zdůraznil a chopil se své zlaté hole, kolem které byli obtočeni dva hadi. „Ne lidí, víme?"

„Prosííím, vždyť jsi říkal, že nám fandíš," řekla a upřela na něj prosebná očička. „Je to kvůli Medúse. Pomohla nám, bez ní bychom Chaos nikdy neporazili. Nemůžeš se u bohů přimluvit, aby se jí a sestrám vrátila lidská podoba?"

„Přimluvit?" zopakoval Hermés a povytáhl obočí. „Takže Gorgony, říkáte? No, taťka z toho nebude nadšený, ale co bychom od toho starého metače blesků chtěli, nemám pravdu?" nadhodil zvesela.