Magičtí (oba díly ✅)

12. Pohroma

„Viděl jsi to?" vyhrkla Káfsi, která jako první zaznamenala, že se pod hladinou něco mihlo.

Míro jí věnoval nechápavý pohled a nahnul se přes okraj lodi.

„A co jsem měl vidět?" zaváhal. „Je tam snad něco? Že by další bůh?" zeptal se jí pobaveně.

„Cože? Bůh?" ušklíbla se a pak nasadila zamyšlený výraz. „To ne, asi. Teda... Já... Já vlastně ani nevím, co jsem tam viděla. Myslela jsem si, že... Ale asi... asi ne," zasmála se nervózně. „Už jsem asi přišla o rozumu. Ano, určitě blázním. Nesnáším vodu a poslední dobou se jí nemůžu zbavit, ať dělám, co dělám."

„Hmm, takže ty nesnášíš vodu?" zopakoval po ní Míro s podivem. „A to pročpak? Co ti ta zákeřná voda udělala?"

„Co by," odfrkla. „Snaží se mě zabít, o to jde. Já totiž..." Káfsi se na chvíli odmlčela a zhluboka se nadechla, ta slova se velice těžce vyslovovala nahlas. „Neumím plavat."

Jakmile to dořekla, tak se setkala s princovým překvapeným výrazem.

„Neumíš?!" vyhrkl Míro a v tu chvíli se neubránil smíchu. „To přece není možné! Každý to umí, vždyť... Je to vážně jednoduché! Zvládne to i malé dítě."

„No, vidíš, a to je přesně ten důvod, proč jsem se to ještě nenaučila," zamumlala otráveně.

Věta „vždyť je to jednoduché" pro ni představovala rychlou a účinnou ztrátu motivace. Pokaždé to bylo stejné. Člověku dá velkou práci a nezměrné úsilí přiznat, že něco nezvládne a ostatní se na něj hned otočí a poví mu, jak je to vlastně jednoduché. Že to umí každý! Za to by nejraději vraždila. Asi to tak jednoduchý není, ne? Jinak bych to už taky uměla, pomyslela si kysele. Teprve nedávno se jí podařilo udržet se nad vodou, a to jen kvůli tomu, aby mohla někomu pořádně vyhubovat. Jinak si přišla jako ztracený případ.

Některé věci jsou asi snadnější, když je člověk dítětem, pomyslela si a znovu se zadívala na moře. Najednou sebou prudce trhla a uskočila zpět.

„Dobře, ta-takže... u-určitě tam něco je," zakoktala a s vyděšeným pohledem přejela po palubě, jako by hledala pomoc.

„Ale no ták," zasmál se Míro a znovu se nahnul k vodě. „Určitě tam nic," řekl, ale najednou se i on zarazil a vytřeštil oči. „Na stranu!" křikl a stáhl Káfsi k sobě.

Stalo se tak právě včas, do místa, kde ještě před chvílí stála Káfsi, dopadl ohromný pařát, který se okamžitě chytil zábradlí lodě. Jeho ostré drápy se přitiskly na dřevo, až to vypadalo, že ho brzy rozdrtí, ale k jejich překvapení se tak nestalo. Plavidlo zatím ještě stále drželo pohromadě. Káfsi se zadrženým dechem sledovala, jak se drápy onoho monstra pomalu roztahují po boku lodi a netrvalo dlouho, než se objevil další pařát. Ten se zachytil z druhé strany a též se lodě už nepustil.

Šok námořníků z nenadálého objevu šupinami pokrytých „hnát", jak tyto končetiny nazvali, však brzy pominul. V tu chvíli bylo všem přítomným jasné, že po nich jde nějaká stvůra z hlubin moře a je potřeba se připravit k obraně. Muži vyskočili od svých vesel a tasili meče i Káfsi s princem přirozeně udělali to samé. Míro poté bez zaváhání přistoupil k jednomu z pařátů a několikrát se po něm ohnal.

„Počkej!" vyrušila ho Káfsi. „Neubližuj tomu tolik, vždyť to zatím nic nedělá!"

Káfsi v hloubi duše stále doufala, že pokud to zvíře (nebo ať už to bylo cokoli) nechají být, tak jim to oplatí stejnou mincí. Se strachem v očích se podívala na pařát, který však na princovo činění překvapivě nijak nereagoval. A též na sobě nenesl žádné škody. I přestože do toho pařátu Míro několikrát velice silně sekl, tak se smaragdové šupiny, které končetinu pokrývaly, zdály být neproniknutelným štítem.