Magičtí (oba díly ✅)

32. Krok vedle

Byli pryč. Oba. Král i princ zmizeli. Voithó stále ještě klečel na zemi a s výrazem plným fascinace sledoval, jak se k němu Káfsi blíží.

„Jak se cítíš?" zeptala se ho opatrně.

„No," vydechl s úlevou. „Už mi bylo i líp," dodal a zlehka se na ni usmál.

„Vezmeme ty kameny a mizíme odsud," řekla Káfsi a podívala se směrem k fénixovi. Kam se na to hrabe nějaká želva, pomyslela si hrdě.

„A myslíš, že bys mi mohla pomoct, no, s tímhle?" obrátil se k ní Voithó a zvedl ruce, na kterých měl ještě stále pouta.

„Člověk ukáže nadání a hned ho začnou využívat," zazubila se na něj Káfsi a jedním plamenným ocáskem pouta uvolnila. Poté se otočila a v tu chvíli plně zaregistrovala přítomnost vojáků v sále, kteří tam již kdoví jak dlouho postávali a zatím na ně jen zmateně zírali. Působili dojmem, že vlastně vůbec netuší, co mají dělat.

Káfsi opatrně zvedla paži do vzduchu a fénix po tomto gestu slétl níže, aby jí přistál na ruce. Už chápu, proč to ta Athéna dělá, pomyslela si spokojeně. Je to vážně super kousek. I když byl trik s opeřencem pěkným a uspokojujícím číslem, Káfsi tušila, že se tímto úspěchem nesmí nechat rozhodit. Ještě ji čekala práce v podobě útěku. V paláci přeci zůstat nemohli! Tehdy si Káfsi uvědomila dvě věci. Zaprvé, ještě nesnídala. Zadruhé, jejich životy byly stále v ohrožení. V tu chvíli nevěděla, co bylo horší. Volba mezi hladověním a smrtí se nezdála být ničím příjemným.

Káfsi se užuž připravovala nažhavit své znovuzískané síly s cílem probít se ven, jenže k jejímu překvapení nikdo z vojáků nic nepodnikal. Co to s nima jenom je, zaváhala. To otec zaměstnává jenom samé flákače? Samotnou ji překvapilo, jak snadno se král s princem vzdali, ale Káfsi předpokládala, že o nich určitě neslyšela naposledy. Bylo jí jasné, že jim nějaká polis poskytne útočiště, kde proti ní zkusí spřádat plán na odvetu. V tu chvíli to však byl její nejmenší problém, nyní musela Káfsi vymyslet, jak se přes ozbrojence dostanou k ostatním. Původně měla obavy, že se bude muset k východu probít, nyní tu však stála a váhala.

„Máme vám ty kameny přinést, princezno?" oslovil ji jeden ze strážných.

„Co prosím?" vyhrkla Káfsi a vykulila na něj oči překvapením.

„Ptal se, jestli ti ty kameny –" začal Voithó, ale ona ho zarazila.

„Vím, na co se ptal," ušklíbla se. „A ano, prosím. Zabalte nám je s sebou," zazubila se na vojáka a nechala fénixe znovu vzlétnout ke stropu. Nyní už zbývalo vymyslet jediné. Jak se dostanou za Hádem a ostatními.

„Děje se něco?" zaváhal Voithó a vytrhl ji z proudu myšlenek. „Máš ten typický zamyšlený výraz a když jsi ho měla naposledy, tak se objevil pekelný pes."

„Víš," řekla Káfsi zadumaně a podívala se nahoru, kde stále ještě poletoval fénix, „přemýšlel jsi někdy o... jiném způsobu přepravy?"

„Jiném způsobu?" podivil se Voithó a též vzhlédl ke stropu. „Počkej, nemyslíš snad," řekl a ukázal na poletujícího fénixe. „Ty snad vážně myslíš, že bychom tu věc jako... Ó, to ne. Ne, ne, ne," zavrtěl zamítavě hlavou. „Ne, ne a ještě jednou ne."

„Ale ano!" pobídla ho.

„Ale ne!" opakoval Voithó stále tu svou. „Jestli si myslíš, že mě na to zpropadený zvíře posadíš, tak to se šeredně pleteš!"

„Opravdu?" ušklíbla se Káfsi a přiměla fénixe, aby slétl k zemi.

„No, jistě. Vždyť je to stvoření z čistého ohně!" protestoval Voithó. „Ugriluje mě to dřív, než si na to sednu. A navíc, jen se na něj podívej, vždyť je to maličký! Ani se na něj nevejdeme, budeme rádi, když se tam vleze můj sandál," dodal vítězně.