Magičtí (oba díly ✅)

23. Ubijeme tě slzami a lístečky!

Míro se ohlédl k ještě stále zabarikádovanému východu ze skladiště. Skrze škvíry v kamení zahlédl pohyb a rychle si domyslel, co se na ně chystá. Instinktivně zaklekl ke zraněnému a zvedl štít, který měl sloužit jako jejich poslední záchrana. Stalo se tak právě včas. Hned nato se ozvala rána, kameny od vchodu se rozlétly na drobné kousíčky a do prostoru se opět dostalo sluneční světlo. Míro ucítil jen několik menších nárazů, tehdy pár kamínků dopadlo na plochu štítu, ale jinak se nic extra nepřihodilo. Když však štít opět složil k tělu, čekalo ho překvapení. Východ byl opět volný a co víc, jeho pohled setkal s novou osobou, která stanula na prahu skladiště. Pro něj to byla cizinka, pro Káfsi stará známá. Na místo právě dorazila Persefona doprovázena Kerberem.

„Běž," zašeptala bohyně k jednomu ze sloupů, kde ještě před chvílí panikařila jistá zahradnice-začátečnice.

Káfsi se po dobu souboje Míro vs. Chádés usilovně snažila dát obdržené semínko do pořádku, ale bez výsledku. Na poličkách nenalezla nic, co by jí bylo schopné pomoci, takže když ji Persefona pobídla, aby šla ven, neprotestovala. Doufala, že čerstvý vzduch bude pro to rozdrcené semínko tím pravým a vše se opět vrátí do nechaotických kolejí.

„Persefona."

Chádés její jméno vyslovil velice slizce a v princi v tu chvíli hrklo. Vždyť byl jeho meč ještě stále zabodnut v těle Háda, jejího manžela! Míro začal ihned přemýšlet nad tím, jak by to měl bohyni vysvětlit, ale Chádés se to rozhodl udělat za něj.

„Myslel jsem, že jsou všichni bohové v mé moci," ušklíbl se jejím směrem.

„Tak to je velice mylná představa," odvětila mu stroze. Její hlas byl klidný, vyrovnaný, přesto z očí jí div nelétaly jiskry.

„Musel tě přede mnou schovat, ale ty jsi sem stejně přišla," zasmál se.

„Ó, ne, ne, ne," zavrtěla hlavou. „Mě nikdo neschovával. Pouze jsem plnila svou úlohu v hlídání chodu podsvětí. Ovšem potom, co jsem zde mohla vidět," řekla a obrátila se na prince, který jen hlasitě polkl, „mi nezbylo nic jiného než se zde objevit."

„Za to bych ti vlastně měl poděkovat," ušklíbl se Chádés. „Cítím, jak je z tvé přítomnosti nervózní. Má o tebe strach a je tak ještě více kontrolovatelný."

Persefona na to nic neodpověděla, jen pohlédla na Kerbera a gestem ruky ho vybídla k akci. Pes poslechl, a to i přesto, že se dvě z jeho hlav nezdály být tomuto činu nakloněny. Poté, co Persefona ukázala k tělu, které kdysi patřilo jeho pánovi, byl Kerberos přirozeně nejistý. Krajní hlavy reprezentující minulost a budoucnost zneklidněly, avšak ta prostřední, ta se chopila iniciativy a nakonec rozhodla. V ten moment proti nim nestál Hádés, přítomnosti vládl Chaos a pekelný pes si byl moc dobře vědom toho, že pokud nic neudělá, bude ublíženo nejen jemu, ale i Persefoně a všem okolo.

Kerberos se tedy rozeběhl a bez zaváhání skočil na svého nepřítele. Chádés ho však zachytil v letu a strhl na stranu, takže zvíře prolétlo vzduchem a rozdrtilo jeden ze sloupů síně. Ozvalo se slabé zakňučení, ze kterého by se až srdéčko ustrnulo, avšak poraženecká nálada Kerberovi nevydržela dlouho. Hned se postavil opět na nohy a zaútočil podruhé. Avšak ani tento krok mu nevyšel dle představ a ve výsledku „zahynul" jen další ze sloupů v síni.

„Tohle můžu dělat celý den," otočil se Chádés k Persefoně. „Proč mi také neukážeš, svou sílu? Chci se pobavit, dcero Démétér. Tvá matka, připomeň mi, čeho přesně je to bohyně? Plodnosti a rolnictví?" ušklíbl se. „Tak s čímpak přijdeš ty? Ubiješ mě lístečky?"