Magičtí (oba díly ✅)

13. Špatně

„To je jediné, co si z celé situace odneseš?" Hádés se neubránil úsměvu. „Že jsem... ženatý?"

„No, to a ještě, že mám hlad. Místo hledání Magického bych ocenila spíš něco dobrého k snědku," povzdychla si Káfsi a zpomalila krok. „Ale teď vážně, jak je možné, že jsi o své ženě ještě nemluvil?" začala Káfsi s opětovným vyzvídáním.

„Myslel jsem, že je můj vztah s Persefonou lidem více než známý," odpověděl Hádés stroze.

„Potom, co jsem se během chvilky setkala se dvěma bohy a dvěma bláznivýma stařenkama, mám tendenci nevěřit ničemu, co se povídá," ušklíbla se Káfsi.

„Obvykle je na každém příběhu trocha pravdy," opáčil Hádés.

„Opravdu?" zaváhala. „Takže je pravda, že jsi svou ženu vážně unesl?"

„Ach, tak," pronesl zamyšleně. „To se o mně vážně říká?"

„No, ano," přikývla. „Už si to moc dobře nepamatuji, ale bylo to o tom, že jsi se do ní zamiloval a chtěl ji mít jenom pro sebe. Ona pak držela hladovku, což mi teď přijde jako neskutečné mučení, a nakonec ses s ní domluvil, že se bude do podsvětí vracet jen na zimu. A její matka, to byla ta..."

„Démétér," dokončil za ni Hádés větu. Jak by také nemohl znát jméno své tchýně (a vlastně i sestry, vztahy na Olympu jsou zapeklité).

„Jo, ta," přitakala Káfsi. „Tak ta její odchod nevidí ráda a když musí Persefona zase zpátky za tebou, tak je ta Démétér smutná."

„Spíš pěkná hysterka," zamumlal Hádés téměř neslyšně.

„No, a protože je ta Démétér bohyní plodnosti," prohlásila Káfsi hrdě, „tak v zimě, kdy je její dcera u tebe, tak nic neroste."

„Aha," odpověděl Hádés zamyšleně.

„Co aha? Je něco z toho pravda?" zaváhala Káfsi.

„Ne," usmál se. „Všechno je špatně, ale vy lidé máte rozhodně vypravěčského ducha, to musím uznat."

„Tak díky," odfrkla a vzala svůj nově nabytý kompas do ruky. „A co s tímhle vlastně máme dělat?" zeptala se po chvíli. „Pochopila jsem jenom to, že s tím máme vyhledat další Magické... asi. Ale co bude pak? Navíc mi přišlo, že ta ženská mluvila až moc o krvi a tu já nesnáším," otřásla se Káfsi znechucením.

„Čím méně toho bude řečeno, tím méně se toho dozví," odvětil Hádés tajemně a ukázal k obloze.

„Chápu," zamumlala Káfsi. Pořád zapomínám, že máme nad sebou ty šmíráky, dodala v duchu a najednou se zastavila.

„Hele," vyhrkla a ukázala na kompas.

Skleněná kulička se rozzářila běloskvoucím světlem, v jehož středu se pomalu tvořil azurový vír. Netrvalo dlouho a jasně modrá barva prostoupila celým náhrdelníkem. Káfsi ho vzala do dlaně a pokusila se ho nasměrovat tu na jednu a tu zase na druhou stranu. Jak tomu ta ženská říkala... Kompas? Takže tohle kompasy dělají? Ukazují směr?

Když přívěsek natočila na pravou stranu, kde byla řeka a pohádkově zelená louka, modrá barva začala blednout a náhrdelník se pomalu vracel zpět do své čiré podoby. Když ho však namířila vlevo, k vysokým (možná až moc vysokým) horám, barva naopak zesílila.

„Co myslíš, že to znamená?" obrátila se k Hádovi, i když sama odpověď na tuto otázku až moc dobře znala. Budeme šplhat po horách, pomyslela si Káfsi mrzutě. URČITĚ budeme šplhat po horách. Proč se nemůžou Magičtí usazovat na přístupnějších místech, povzdychla si. Třeba někde v nížině.... v hospodě... Žádám toho snad moc?