Magičtí (oba díly ✅)

7. Den D

Když došli až k theatronu, kde se mělo konat jiné než divadelní představení, ke kterému byla stavba původně uzpůsobena, byla Káfsi nervozitou bez sebe. Žaludek měla jako na vodě a vypadala, že za chvíli všem ukáže, co měla k obědu. Sevřené hrdlo, zpocené dlaně, roztřesené nohy. Její tělo dávalo jasný signál – běž odtamtud pryč.

„Dál vás vést nemůžeme, nyní vše závisí na vás," prohlásil Sophias, jako by snad věděl, že pomýšlí na útěk.

„Budeme vše pozorovat ze sedadel a když by bylo nejhůře, tak se do toho vložíme," dodal Voithó.

Fjú, oddychla si v duchu.

„Ano, pozorovat to budeme, ale s tím vložením raději nepočítejte," opravil ho Sophias.

„A to jako proč?" zneklidnila. „Sophiasi, řekni mi to narovinu, že ty se mě snažíš zabít, že ano?!"

„Tak to není," zavrtěl hlavou.

Alespoň tak si to tedy nasleplá Káfsi domyslela. V tu chvíli měla na hlavě tu otravnou přilbu, takže bez jejich hlasů by nebyla schopná říct, jestli jsou Voithó a Sophias stále po jejím boku, nebo již odešli.

„Raději se spoléhejte jen na sebe," pokračoval Sophias. „Myslete na to, že kdybychom zasáhli, tak bychom tímto činem zbytečně prozradili vaši identitu."

„Radši prozradit identitu než být mrzák," protestovala, ale v duchu mu dala za pravdu. Svou přilbu měla v plánu sundat jen v jednom případě – až všechno vyhraje. Byla zkrátka extrémistka.

„Tak dobře," dodala si odvahy a vyprsila se. Stále si nemohla na tu zbroj zvyknout. Šaty, které jí Sophias sehnal, jí byly trochu velké a nyní na sobě neměla svůj oblíbený pancíř s fešnými břišáky, nýbrž ji hruď chránilo jen několik slepených vrstev lnu. Tato zbroj byla o něco lehčí než původní pancíř, ale Káfsi měla obavu, že ji moc neuchrání.

„Támhle se zapíšete," ukázal Sophias ke stolku u vstupu do divadla. Když Káfsi přemýšlela, kde jí nabančí, nikdy ji nenapadlo, že to bude právě v divadle.

„Hodně štěstí," řekl Voithó nervózně a následoval Sophiase ke schodům vedoucím k okrouhlým tribunám posazených na kamenných blocích pod otevřenou oblohou.

Jistě, „štěstí", pomyslela si otráveně. Budu potřebovat pořádnou kliku, jestli mám tohle přežít. Najednou ucítila, jak do ní někdo vrazil.

„Hej!" vyhrkla a ihned se chytila za pusu.

„Čum na cestu!" okřikl ji zjevně nalitý fanoušek a všech kulturních akcí pán.

„Pardon," zamumlala, tentokráte hlubším hlasem. Musím si dávat větší pozor, pomyslela si. To poslední, co potřebovala bylo, aby ji někdo odhalil po hlase. Káfsi nejistě došla až ke stolku za kterým seděl muž a vypadalo to, že nic nedělá. Možná to bylo tím, že vše organizoval.

„Tady se zapisuje do turnaje?" zeptala se ho Káfsi hlubokým hlasem.

„Ne, tady se přihlašuje do sboru," odfrkl kysele a změřil si ji pohledem. „No, tak bude to?"

„Co bude?" zaváhala.

„No, co asi. Jméno," řekl a vzal do ruky pero z rákosu. „Jak se jmenuješ, kluku?"

„Ach, jistě, ehm," odkašlala si a pak vytřeštila oči. A zatraceně, já věděla, že jsem na něco zapomněla!

„Jméno, řekněte jméno!" naléhal na ni.